VELKÉ LOSINY

(jarní prázdniny 25.2. - 27.2. 1999)

ČTVRTEK 25. únor
Sešli jsme se na nádru, nastoupili do správnýho vlaku a šťastně dojeli i s přestupama až do Losin. Tam na nás čekal Vašek a pronesl, že se jdem naobědvat a za třičtvrtě hodiny že nám jede autobus. Já, i když jsem měla domluvený že pojedu jen na běžky, jsem nakonec ten den jela na sjezdovky taky. Na autobus jsme šli já a Vojta, ostatní měli jet autem, protože Vašek jel pro Líšňáky, co tam s ním byli před náma.
Jenže, autobus nám samozřejmě ujel a tak jsme se všichni nacpali do škodovky stopětky, pomodlili se a vyrazili. No, těsně před výjezdem nahoru (Červenohorský sedlo) jsme projížděli kolem policajtů. Ti naštěstí měli dost práce s vypisováním pokuty, než aby si všimli auta s osmi pasažéry. Tak jsme téměř šťastně a téměř celí dorazili nahoru, kde už to škodovka nevydržela a začal hrozně kouřit motor. To kluci jakž takž spravili a přijeli Líšňáci. Mně byly půjčeny sjezdovky (na tak dobrejch lyžích jsem v životě nestála) a hurá na svah. Na straně kde jsme lyžovali byly čtyři sjezdovky - žlutá (4b.), modrá (6b.), červená (7b.) a černá (asi 10b.). Prodávaly se časové a bodové permanentky. Já měla koupenou od Líšňaček s 35 body a koupila jsem si ještě 25 bodovou, kterou pak stejně v sobotu vyjezdil Vašek.
Tak. Vyjela jsem modrým vlekem (poma) nahoru a sjela ke žluté sjezdovce, kde jsem si sjela tak tři jízdy (kotva). Pak jsem jela znova na tu modrou, jelikož jsem chtěla najít Liboura. Ten mě totiž polovinu cesty vlakem ukecával, že mi půjčí jeho lyže (bota jedenáctka), aby mě viděl lyžovat. Tak jsem si jednou sjela modrou a pak jsem ho se Ssimonem potkala ve frontě. Umluvili mě, že mám jít s nimi na červenou a pak na černou. Já blbec že jo. Hmm, tak jsem s sebou poprvé sekla. Jenže vtipálci mi ujeli a já nevěděla kam, tak jsem skončila v frontě na červenej vlek. Mimochodem, na tak dobrým vleku a sněhu jsem taky v životě nejela. Po zkušenosti z Novýho města jsem se sázela, že na první jízdě bude jeden až tři pády. No, a ne...
Sjela jsem dolů tam kde jsme měli o půl čtvrté sraz (kluci už tam byli nebo dojeli během chvilky) a hurá na autobus. Ze sedla je to asi tři a půl kilometru cesta pro lyže až dolů do vesnice. Tak jsme si to sjeli, ovšem blbě se jede na sjezdovkách po rovině. Taky jsem tam jednou tak šikovně hodila hubu, že jsem nebyla schopna vstát, ne že bych měla něco s nohou, ale furt mi to ujíždělo. Nakonec se nade mnou některý gentleman (pravděpodobně Vojta) smiloval a podal mi ruku.
S největším utrpením jsme tedy dorazili na autobusovou zastávku a přezuli se. Ssimon s Libourem šli zjistit do protější restaurace kdy jede autobus. Když se nevraceli, vydal se za nimi Petr a když ani ten se nevracel, šla jsem to tam obhlídnout. Příjdu dovnitř a u baru v jedný lajně sedí Petr, Ssimon a Libour a každej před sebou půllitra. Tak jsem ochutnala a šla pryč, kluci v závěsu za mnou. Prej že musíme na další zastávku. Tak jistě, lyže na ramena, lyžáky do ruky a putování po Jeseníkách začíná. Dorazili jsme k další zastávce, tam nic, tak zas na další. Tam jsme zjistili, že nám autobus ujel před čtyřma minutama a další jede až za asi hodinu.
Někteří kluci tam zůstali s věcma, a já a silná trojka od baru jsme se vydali do nedaleké hospody. Tam si Libour dal hranolky a Ssimon "Pivního psa" což spočívá půlce krajíce namazaného máslem, na tom jedno kolečko tvarůžek a kousek červené papriky. Vzhledem k tomu, že autobus jel 16,39 a 16,34 donesli to jídlo, to bylo celkem zajímavé. Cestou zpět jsme sice běželi, nicméně stihli jsme nastoupit i s věcma a šťastně dojet na faru.
Tam jsme se zabydleli, převlíkli, najedli a šli do kaple na soukromou mši, kde jsem byla nucena číst první čtení. Pak na faře jsme se odebrali do prvního patra kde jsme hráli nějaké dvě hry a hrníčkárnu. Ta spočívá v tom, že je daný nějaký okruh a v tom se píšou otázky. Takže první byly týkající se rodiny, školy, ... Tudíž jsem vazala papír a tužku a zeptala jsem se kohokoliv na cokoliv, papír složila a dala do hrnku. Po nějakém čase byly otázky rozděleny a každý nahlas odpovídal na ty svoje. Poté, co se u okruhu týkajícího se všeho, rozpoutala vášnivá diskuse na téma topinky, byl dán okruh "jídlo" ve kterémž jsem dostala pár zajímavých (a drzých) otázek: Mohla bys odhalit některý ze svých receptů proslulá kuchařko? (čaj, etc.), Jíš někdy po sobě jídla, která jsi sama uvařila?, Nejhorší jídlo které jsi kdy uvařila?, ... No nejsou drzí ba až vyzývaví? Já myslím že jo!
Spát se šlo před půlnocí, poté, co jsme se důkladně posilnili Petrovým fernetem. Já si velmi vtipně lehla vedle Ssimona, kterej se velmi dobře bavil tím, že si ze mě dělal podnožku a ještě asi půl hodiny nás bavil svými jokesy.

PÁTEK 26.únor
V pátek jsem se vzbudila nechutně brzo (asi sedm) a šla připravit snídani. Ta proběhla v klidu a taky nám podle toho ujel autobus. Tudíž se opakovala včerejší automobilová akce. Opět jsme se pomodlili a vyrazili. Cestou jsme si zazpívali Čtyři bytelný kola a bylo nám fajn. Jenže v polovině výstupu škodárna začala stávkovat a my kvůli serpentýnám neměli kde zastavit. No, nakonec se podařilo, otevřel se motor nebo co to je a z toho se vybublala spousta špinavé horké vody. Tak to kluci zchladili sněhem, dolili vodou a jelo se dál. Jenže ejhle, o tři zatáčky dál - před námi kolona. Tak jsme vyslali tři kluky aby to šli obhlídnout a slastně se roztáhli pouze tři po zadním sedadle. Kluci šlapali nahoru, když tu se kolona dala do pohybu a my profrčeli kolem nich, že se sejdem nahoře. Ještě že tak, protože na vjezdu na parkoviště hlídkovali policajti ... that's life.
Jak jsme se na to lyžování a běžkování těšili, tak nás to nahoře přešlo. Přijeli jsme tam a tam mlha, mlha, vítr, mlha, kosa, vítr, ... Prostě to nejlepší počasí na lyžování. Tak jsme shodili lyže a každej si našli to svoje, smluvili se na sraz a hurá lyžovat. Kluci šli na sjezdovky a já, Honza a Vašek na běžky. To byl ale blbej nápad. No jo, jenže prachy jsou prachy. Tak si to tak šineme, mlha a vítr jak blázen a kluci samozřejmě desetkrát rychlejší než já. Popravdě to mi teda zas tak nevadilo, jelikož jsem si pustila Tři sestry a v klidu mohla naslouchat.
I když zas tak v klidu to teda nebylo, protože mi furt vypadávaly sluchátka a byla hrozná kosa. To bylo: zastavit - vyndat pravou ruku z pásku hůlky - sundat rukavici - spravit pravý sluchátko - nasadit pravou rukavici - vyndat levou ruku z pásku hůlky - sundat rukavici - spravit levý sluchátko - nasadit levou rukavici - mezitím jsem zaregistrovala, že když jsem pohla kapucí, tak vypadlo pravý sluchátko, takže - sundat rukavici - spravit pravý sluchátko - nasadit pravou rukavici - nasadit hůlky na rukavice a ruce a hurá, mohlo se pět minut nerušeně poslouchat, pokud se ovšem se mnou Vašek nechtěl bavit. Když ještě netušil že poslouchám walkmana tak jsem celou tuto proceduru musela prodělávat tajně a maskovat to tím že smrkám, což zase bylo celkem často protože na lyžích jsem schopna prosmrkat x kapesníků. Pak jsem se ale práskla tím, že jsem řekla že už teda jdu, ale že si musím spravit sluchátko. Vašek vypadal celkem zděšeně, kór, když jsem mu pak oznámila že poslouchám Tři sestry. Nicméně mi byl walkman velice prospěšnej, když jsme si blbě zajeli do lesa a museli jsme se vracet. Já debil jsem si sundala běžky v domnění, že po svejch to bude nahoru rychlejší. Omyl!! Tam bylo napadený aspoň metr a půl sněhu a já se propadávala tak, že jsem byla ráda, že vytáhnu nohu na světlo Boží. Nicméně s Třema sestrama jsem to úspěšně zvládla.
A tak jsme si to šinuli pěkně po modré ke Švýcárně (kam jsem mimochodem asi o kilák nedojela). Najedli jsme se, hurá do kopce a ve dvě otáčka abychom to stihli na sraz zase zpět. Jestli něco fakt nemám ráda, tak je to lyžování v mlze, kór na běžkách a ještě k tomu z kopce, kde snad ani nejde brzdit. A jestli mi to dotehdy nevadilo, tak teď už mi to teda fakt vadí. Ale přežila jsem. Kluci si pak někde dali přestávku a já si to šinula pěkně dopředu, TS ve sluchátkách, mlha přede mnou, mlha za mnou až ke sjezdovkám.
Šťastně a včas jsme tedy dorazili na místo srazu, kam za chvíli dorazil i Ssimon se dvěma páry lyží na zádech a s jedním batohem navíc. Prý se stala taková nepříjemná věc. Liboura odvezla kolem druhé horská služba do Šumperka do nemocnice, že prej má asi lehkej otřes mozku. Ale že ho tak v šest přivezou na faru. My na to, že to je super, a co se teda stalo. "No on se probudil v lese, nepamatoval si co se s ním tak třičtvrtě hodiny dělo a za uchem měl dvě boule. A trochu ho bolela hlava, tak jsme chtěli jít pro lékárničku do auta, ale pak Ssimona napadlo zavolat horskou službu." No, tak jsme byli bez Liboura.
Ssimon s Petrem se rozhodli, že půjdou ještě lyžovat, že pak dojedou autobusem. Vašek s Jarkem řekli že pojedou autem dolů, kde na nás počkají a já, Vojta a Honza že to sjedeme na lyžích. No, mlha sice už nebyla, ale stejně z kopce radši jezdím na sjezdovkách. Hubu jsem hodila jen jednou (ale fest, to jsem myslela, že mám zlomenou nohu) a to, když jsem se smála Vojtovi, že spadl když mu vyplo vázání. Ale dole jsme se v pořádku sešli a taky dorazili na faru. Já šla do obchodu, kluci umyli nádobí a šlo se jíst. Já se pak šla osprchnout do své soukromé koupelny a pak v podstatě přijel Libour - hlavu že prej má v pořádku, ale měl zafačovanou pravou ruku až k lokti. Taky pak bylo veselo když řešil problém chození na záchod.
Ovšem jeho lyžařská story byla velmi ftipná: první bouli měl od toho, když slezl z vleku a dával si hůlky a praštila ho poma jedoucí nazpátek. To bylo ještě dobrý. Tak si jel dolů a najednou se probudil v lese. Bylo mu fajn, akorát za uchem měl další bouli (praštil se lyží). Tak nic, sjel dolů, vyjel zas nahoru kde počkal na kluky. Když už jel tu další jízdu dolů, sem tam si na svahu sedl jako odpočinek a dole už pak zavolali tu h. službu. To se fakt může stát jen někomu koho znám.
Well, v šest odjel Vašek na mši. Pak jsem se začala v kuchyni bavit s Vojtou o paní presidentové a o naší politické situaci a ve třičtvrtě na sedm Vojtík začal za mojí, Honzovy a posléze Libourovy asistence vařit krupičnou kaši. Dal tam 3,5 l mlíka, 69 lžiček krupice, 1/2 kg soli a 1 kilo cukru. Jelikož to ale vařil v tenkým smaltovém hrnci, tak se mu to pochopitelně začalo připalovat. Tak jsem mu poradila, ať to přelije do jinýho hrnce, kde to ještě není připálený, načež Vojtík dones papiňák. Ale i tak nám chutnalo.
Asi o půl osmé se všichni až na mě, Vojtu a kupodivu;) Liboura vydali koupat do místních lázní. My co jsme zůstali jsme pokecali a neumyli nádobí a o půl deváté pro nás přišel místní farář, že jdem do hospody (byli jsme domluvení, že kluci za náma pak přijdou). V hospodě jsme si dali zmrzlinovej pohár farář s Vojtou pivo (já cola, Libour sprite) a byli jsme spokojení. Kolem půl desáté se tam přihnal zbytek. Václav prohlásil, že platí první rundu (že já blbec si nedala tu vodku s džusem) a je povoleno jedno malý pivo. Chachacha. Pak se začal bavit s místním farářem, no to jsem nezažila. V podstatě to probíhalo tak, jak když se sejdou dva ze stejný profese a začnou se bavit o pracovních problémech.
A mezitím Ssimon a spol. chlastali jeden korbel za druhým jako by se nechumelilo. Po každým novým pivu Vašek řekl, že to teda ne kluci, ... Korunu tomu opět nasadil místní páter, když zahlásil "Kluci, tak to rychle dopijte objednejte si další (čtvrtý) ať si můžem připít".
Po návratu z hospody se ze mě Fergie snažil zase vydolovat jedno sladké tajemství. Začalo to tím, že jsem se před ním někdy ve čtvrtek já bláhová zmínila o tom, že znám člověka, kterej byl hotovej po jednom pivu. Od té doby nedal pokoj a vždycky když si na to vzpomněl, začal to ze mě mámit. Řekla jsem mu, že tu osobu zná, chodí do skauta a je v rozmezí 14-20 let. Načež Libour začal nahlas uvažovat kdo to asi je a tak jednou za pět minut povídá "Báro, ještě jednu důležitou otázku..." Já mu to sice neřekla, ale po návratu v neděli v kostele na to opět přišla řeč a kdo jinej než mu to bez váhání prozradil. Každopádně já se při tom jeho hádání výborně bavila a na vrcholu blaha jsem byla tehdy, když to občas Fergie nevydržel a začal ječet a žadonit "Báro, řekni mi to, Báro! Já to potřebuju nutně vědět. Já to chci vědět!...A víš co, mě to nezajímá! Nepotřebuju to vědět. Báro, tak sakra řekneš mi to nebo ne?".
Nic, no, spali jsme stejně jak minulou noc, to pro mě znamenalo, že mě Ssimon furt otravoval a opětovně si ze mě dělal podnožku. Samozřejmě jsem si to nenechala líbit. Pak jsme se museli posilnit fernetem, jenž do toho přišel Vašek. Já zrovna ten stock podávala Jarkovi a tak jsem ho nenápadně položila a dělala jako že nic. Pak mi Ssimon nenápadně předával vršek a já zase nenápadně Jarkovi. Nakonec to prasklo, to jsem ani nezaregistrovala, akorát jsem viděla někoho (už nevím koho) jak má zvedlou flašku nad hlavou a s úsměvem nabízí Vaškovi, kterej (už nevím jestli s úsměvem) odmítl.

SOBOTA 27.únor
Ráno nás Vašek probudil tím, že nám pustil Elvise. Od Honzy se ozvalo "Nenávidím Elvise!" Pokud jde o budíček, tak nezbývá než souhlasit.
Po snídani se kluci sbalili a vyrazili za krásami hor. Mám dojem, že jeli autobusem a dokonce ho i stihli. Netuším, netuším, netuším. Na faře jsme zůstali já, Fergie a Jarek. Libour si šel lehnout a my dva jsme umyli nádobí a já uklidila svoji koupelnu. U toho jsme poslouchali Jesus Christ Superstar a taky jsme (jen já a Jarek - Libour usnul) drželi přesně v deset (jak jsme byli s ostatníma i ve Slatině domluveni) minutu ticha za kamaráda Robina, který se ten den ženil. Obáváme se, že ta minuta byla hodně potřebná.
Mezitím se na faru začali trousit nám zcela neznámí lidé a furt něco dělali v kůlně, nicméně místní farář je znal.
Poté, co odešli jsem prohlásila, že nutně potřebuju fotku na lyžích. Venku krásně svítilo sluníčko a bylo krásně vidět do hor. Tak jsem si oblíkla šusťáky, obula superlyžáky a lyže a udělala pózu hodnou Dona Quijota (taky jsem se tak cítila) s panoramatem Jeseníků za sebou.
Pak se probudil Libour a tak jsem se s ním šla bavit. On se ze mě opět snažil vytáhnout "jednopivního opilce" a já ho furt otravovala tak, že jsem mu neustále poklepávala na sádru. Ve čtvrt na dvě jsme šli kolektivně vařit špagety a k tomu jsme si pustili TS. Já se vtipně přežrala kakaovejch věnečků, tudíž mi pak bylo z těch špaget nevolno a nejedla jsem je, čímž jsem vyvrátila svou kladnou odpověď na otázku, zda někdy jím po sobě to, co jsem uvařila. Nicméně klukům moje špagety chutnaly. Akorát Ssimon když narazil na jednu hnědou, tak se ptal jestli je to spálená nebo jestli je to žížala. Když jsem mu odvětila, že to je samozřejmě žížala, s chutí ji snědl. Mám dojem, že spálenou by vyhodil.
Pak už se pouze uklízelo. Ssimon s Petrem umývali nádobí a k tomu si samozřejmě pustili TS. Ovšem bylo nutné zavřít oboje dveře které do kuchyně vedly, jelikož některé texty zavánějí nemravností. Pak si kazeťák přenesli do ložnice a Ssimon ty "necudné" písně přetáčel, což znamená, že nám jednu píseň pustil a pět dalších přetočil.
Mezi půl a třičtvrtě na čtyři jsme (já, Petr, Honza, Ssimon a Vojta) vyrazili na nádr. Libourovi Vašek nedovolil jet s náma vlakem, a Jarek zůstal pomáhat nakládat lyže.
Asi bych měla napsat, že již v Orlovicích mi Sestra (nevím proč) slíbila vyválení ve sněhu. To se samozřejmě neuskutečnilo, tudíž požádala Vojtu, aby tuto milou věc provedl za ni. Tak si to kráčíme k nádraží a jí povídám "no, když je tak krásně, tak abych si snad vytáhla protisluneční brejle". Tak jsem se zastavila, sundala si krosnu a jala se hledat okuláry. No, samozřejmě jsem je nenašla, jelikož jsem je po mé pózovací fotce odložila a už si jich nevšímala. Jenže co se nestalo, zvednu se, dám krosnu na záda a zřím, jak na mě Vojta se Ssimonem čekají. Napřed jsem si říkala, že by byli na mě tak hodní, ovšem pak jsem si řekla, že to asi nebude pravý důvod. Tak jsem k nim došla a zahájila nenucenou konverzacia oni mě obklíčili zprava zleva a začali mi za krk a za bundu cpát sníh.
Na nádr jsme dorazili včas a taky nastoupili do správného vlaku. V Šumperku jsme přestoupili a v Zábřehu vystoupili s hodinovým čekáním před sebou. To se samozřejmě poněkud prodloužilo, ale tentokrát jen o akademickou čtvrthodinku. Tak jsme vybalili jídlo a pití a kluci si pak šli koupit hot dog a trubičku. Ssimon předváděl výborně opici (zvíře), když šli kolem nějací lidi, mohli jsme se umlátit smíchy. Pak hoši hráli fotbal s prázdnou flaškou od spritu a jí si četla Lou Fanánka Hágena. Tu se ke mě přitočil opilý fotbalový fanoušek a snažil se zjisti co to čtu. Miláčci stáli opodál a čekali jak budu reagovat, tudíž jsme s fanouškem zahájili rozhovor.
Asi ve čtvrt na šest se přiřítil náš vláček kolejáček a my nastoupili ještě plni elánu, že snad bude někde volný kupé. Omyl. Prodírali jsme se asi přes tři vagóny s krosnama na zádech a s lyžama v ruce a dělali jsme jim pěkný divadlo. Ti vtipálci seděli v po čtyřech a krosny a lyže nechali na chodbičce. Tak jsme se dotrmáceli do normálního vagónu a zabrali jedno čtyřsedadlo. Petr si čet' Lou Fanánka H. a my hráli oblíbenou to hru "jedna, jedna, dva, dva" akorát jsme měli poněkud jiný názvy (slon, jogurt, zubr, bobr), které jsme pak stejně změnili na něco příjemnějšího - na alkoholické nápoje. Ssimon - zelená, Honza - vodka, Vojta - rum, já - fernet. Bezva bylo když Štěpoš zahlásil "zelená, zelená, stock, stock" a já chtěla odpovědět "citrus, citrus, tuzemský rum", což se mi samozřejmě ani jednou nepovedlo. Příště asi budu metropol či něco jiného s podobně jednoduchým názvem.
Asi za půl hodiny jsme se se Štěpoškem vydali na dobrodružnou cestu hledat volné kupé. Musím uznat, že to byl dosti slabomyslný nápad. Prodrali jsme se asi pěti vagóny. To bylo jak opičí dráha. Nejlepší byla jedna slečna co blokovala celou šířku uličky. Když jsme k ní došli, malátně pozvedla hlavu a zachroptěla "Mně je blbě, klidně mě překročte.
A tak nám plynula cesta, kluci se pak začali zasvěceně bavit o mobilních telefonech, což mě samozřejmě (jako dlouholetou majitelku;)) převelice zajímalo. Pak jsme se začali se Ssimonem vzájemně lechtat. Jelikož však je poněkud silnější, brzo jsem skončila na zemi a smíchem jsem nebyla schopná se znova posadit, což ostatní pasažéři se zájmem sledovali a Vojta sedící naproti si zakryl hlavu bundou, že na takovou nemravnost on se teda ale dívat nebude. Tak jsme se se Štěpošem proti němu spikli a kuli plán jak ho taky zlechtat, jenže Vojta včasným odkrytím hlavy náš bezva plán překazil. Tak jsme to zkusili znovu, a začali se se Štěpošem opět vzájemně lechtat, nicméně Vojtík už se nenechal a dával si na nás majzla.
Šťastně a bez nehody jsme dorazili do Brna a dokonce i stihli 131 na přístavbu, kde jsme měli sraz s Vaškem a klukama. Přijeli jsme tam, a nikde nikdo. Tak se kluci začali hádat, jestli jít za paní Navrátilovou pro klíče nebo to nechat na zítřek. Ssimon řval že se nikam nepůjde a nebude se nikdo votravovat a Vojta zas zastával názor jít k paní Navrátilové a vyzvednout si věci ze Spáleniště, jelikož on tam má mokrý lyžáky.
Asi po dvou minutách hádky nás však osvítila záře reflektorů Vaškovy škodovky a už se k nám hnal Libour s Jarkem. Sežrali jsme vanilkový diska, já dostala od Fergieho moje milované protisluneční brejličky, kluci si vzali věci a hurá domů.
Než jsem se rozešli, tak mi oznámili, že mě přijali mezi sebe a jmenuju se Zbyněk.


back