ORLOVICE I

(podzimní prázdniny 20.2. - 24.2. 1999)

SOBOTA 20.únor
V sobotu jsme se úspěšně sešli na hl. vlak. nádraží a vyrazili na cestu. Lístky byly koupený pro deset lidí a vlakem nás jelo čtrnáct. Orlíci, legendární to skupina chlapců která v září přestala chodit do skautu (ale název jim zůstane snad nadosmrti) samozřejmě jela úplně jiným vagónem, nicméně vlak nepodpálili a dokonce vystoupili správně jako my ve Vyškově na Moravě.
Tak jsme se přesunuli na autobusové nádraží a zde zabrali polovinu čekárny. Já vytáhla svůj canc a hned měly holky o zábavu postaráno. Načež jsem zjistila strašnou to věc a to, že NEMÁM ŠÁTEK!!! Bez šátku ani ránu, tak jsme Miguelem vyrazili za krásami města a šátkem. Ten jsem potkali až tak asi v pátém textilu. Abych škole učinila zadost, jsme se pak stavili v knihkupectví a hurá na nádr. Autobus jel dejme tomu ve 12.10 a v 11.55 Zuza vytáhla žabičky. To jsem jim během pěti minut zatrhla a nahnala je na nástupiště, kde se ještě aspoň pět minut čekalo. Nicméně jsme pak nastoupili do správného autobusu, já koupila lístky do správné vesnice a jelo se.
V Orlovicích na nás už čekal pan Sklenička, kterej má celou faru na starost. Dovedl nás do baráku, všechno nám ukázal a byl na nás strašně hodnej, což si někteří z nás (Orlíci) vůbec nezaslouží.
Fara měla dvě části rozdělené chodbou. V jedné byly dva pokoje: jídelna a ložnice (tam jsme spali my) do které se muselo jít přes jídelnu. Do druhé části patřila kuchyň (u které byla první koupelna) a dva pokoje mezi nimiž byly dveře a druhá koupelna. Z kuchyně se šlo do prvního pokoje a z prvního se šlo do koupelny a do druhého pokoje.
Hm, tak nevím co bude horší, jestli Magda nebo Radeček. ZUB
Tento dvoupokoj okamžitě zabrali Orlíci a během dne si na dveře vlastního záchoda pověsili ohořelej papír s nápisem BOSSOVÉ. Na náš záchod napsali PERSONÁL. Samozřejmě taky během prvních pěti minut zjistili, že ve dveřích, které vedou z kuchyně do jejich pokoje vypadává klika a to ta na správné straně - v kuchyni. Takže zásadně zabouchávali a kliku nosili v kapse kdyby se potřebovali dostat dovniř. To však v podstatě nepotřebovali, jelikož byli vevnitř neustále; ukázat se nám dali jenom když potřebovali jídlo či podepsat nějaké prohlášení. Prohlášení byl papír psaný většinou Milanem. Stálo na něm například, že toho a toho února v tolik a tolik hodin M + T + P umyli nádobí. Papír pak mě a Sestře podal k podepsání jako že souhlasíme. To jsme taky většinou udělaly, ovšem nezapomněly jsme připsat nějaké okolnosti, které jejich náročnému a důležitému úkonu předcházely.
Poté co jsme se zabydleli přijeli Perníci i s malým R. a Alena s Milanem. Tak jsme udělali polívku, najedli se a začali vymejšlet co budem dělat. Vyhrála to šipkovaná. Rozdělili jsme se na dvě přibližně stejné skupiny, první (Já, Michal, Vašek, Petra, Zuza, Alena, Market s R.) a druhá - zbytek. My, první skupina jsme vyrazili jako první, dělali do sněhu šipky kam jdem a občas někde nechali nějaký dopis s úkolem (přidělat již postavenému sněhulákovi knoflíky, postavit vlastního sněhuláka nad 50 cm, vynést nahoru kočárek, zazpívat vánoční píseň a najít nás). Jednou jsme dokonce díky kočárku udělali matení nepřítele, o němž ovšem jenž nevíme, jestli se vydařilo.
Po návratu jsem se vydala do protějšího baráku pro levná vajíčka na pomazánku. Naše stravování totiž do rukou vzala Sestřina máma, tudíž jsme s sebou měli pět půl kilových kelímků másla. Mimochodem, na výlet na pět dní pro patnáct lidí stačí tak tři. Jelikož ale 25 vajíček a jedna až dvě cibule na jedno máslo bylo poněkud málo, byla jsem nucena se vypravit pro další. Jo, ty vajíčka byly čerstvý, tudíž když se loupaly, přišel vniveč téměř celej bílek a pokud jde o krájení na kostičky, by» kráječem - kdepak. Pomazánka nakonec byla z 35 vajec, 3 cibulí, 1 a 1/2 másla a asi z kila soli. Nicméně ráno nám samozřejmě chutnalo. Děcka mezitím v ložnici (pochopitelně kromě Orlíků) hráli velmi zajímavou to hru Kukačko, kukni.
Asi v osm jsme se shodli že máme hlad, a že by teda nebylo na škodu udělat hlavní obědový chod rýži s masem z konzervy. Při tom vaření jsme si s Magdou říkaly jak by to bylo bezva zneškodnit Orlíky, bohužel - nekonalo se. Jídlo jsme sice dovařily úspěšně, leč i přesto, že nejedli Vašek se Zubem (přece nebudou jíst ty svinstva z těch levnejch konzerv) nezbylo na Radka a někteří členové výpravy pořád měli hlad. Mám dojem, že to museli dorovnat chlebem, ale to už v análech není.
Po obědě Orlíci plni nadšení a elánu (díky mně) šli umejt nádobí a pak se začalo cvičit na zítřejší kostel. U nich v pokoji. Paul hrál, my zpívali a zbývající Orlíky to jistě převelice bavilo. Milan si neustále během našeho zpěvu zapisoval do svého novinářského deníčku. Něco ve stylu paparazzi. Když jsme dozpívali, okamžitě spustil svou palbu: "falešnej nástup, ta druhá sloka a začátek rafrénu bylo úplně aut a taky 56 takt a ten 68 byl taky úplně aut". Tak to už jsme lehly všechny.
Jenže Orlíky to pak přestalo bavit a rozhodli se, že se jim chce spát. Zalehli v druhé místnosti a každých pět minut začali šíleně třískat do nějakýho obrovskýho zvonu co tam někde našli. Ve dvanáct nám šel Milan zaklepat na okno, my se lekli že to je nějakej soused a zabalili jsme to. Spát jako spát jsem šli asi ve tři až ve čtyři. Mazala se zubní pasta, čemuž jsem naštěstí unikla tím, že jsem se včas vzbudila a ozvala se, že nespím. Nejhůř to odnesla Nikol, jelikož vždycky když se tím někdo vzbudila začal nadávat, tak Market na to "tak si to otři o Nikol, jí to nevadí".

NEDĚLE 21.února
V neděli se probouzelo někdy kolem osmé až deváté. V jedenáct začínala mše (v kostele ke kterému od fary vedly schody a la stopa Xapatánu) a ve zhruba 10:45 jsme začali cvičit kostelní songy. OK.
V kostele jsme všichni vylezli na kůr a hned jako super start spadl Nikol na jednu paní zpěvník (moje máma to okomentovala slovy: "ó hrůzo, vražda v kostele!"). Tak nic, no. Sestra zpívala sólo a strašně se u toho klepala, takže jsem byla nucena jí podržet zpěvník. Zpěv - ERROR, nicméně vesničanům se líbil.
Po návratu jsme hráli elektriku a společenskou hru lov zvěře. Ta spočívá v tom, že lidi sedí v kruhu a každej má název nějakýho zvířete. Jeden je uprostřed, v ruce má něco čím se dobře mlátí a snaží se trefit po hlavě toho, čí zvíře zrovna zaznělo. Ten se zachrání tím, že včas zařve nějaké jiné přítomné zvíře.
Pak jsme se přehazovali přes provaz. Mezi futra asi ve výšce metr dvacet a všichni hrající se musí dostat na druhou stranu nad provazem, ale nesmí se ho dotknout. Já debil šla jako druhá, když na druhé straně byl akorát Vašek.
No, hlavně že mě tam přehazovali Michal, Radek, Milan P. a Zub plus nějaký holky. Letěla jsem poněkud divným směrem a nabrala nějakou krosnu. Ta, i přes náš váhový rozdíl na tom pak byla rozhodně líp než já.
Ještě jednu důležitou věc, v jídelně vedle našeho pokoje bylo objeveno fungující harmonium, které mnohokrát zapříčinilo, že se ukázali Orlíci. Mám dojem, že bychom je s láskou oželeli. Ono to přece jenom po x hodinách nepřetržitého hraní člověka přestane bavit. Teďka když slyším varhany, tak mi naskakuje husí kůže a mám chu» tam hodit granát.
Po obědě jsme se vydali ven. Samořejmě mimo Orlíků (snad až na Paula). Šli jsme rovnou ke kostelu, kde jsme objevili betonový padací dveře. To se samozřejmě muselo prozkoumat, tudíž někdo zaběhl pro baterky a hurá na věc. Žádnej poklad ani mrtvolu tam neobjevili, tudíž nás to přestalo zajímat a šli jsme počítat schody k faře. Jistě že jsme napočítali každej jinak.
K večeru pak odjeli Perníci s Michalem do Brna (poté, co se jim podařilo opravit auto) (kvůli práci) a já dostala depku, co tam budem do odjezdu dělat. Asi pět minut po jejich odjezdu jsem se zbrchala a nahnala lidi uvařit večeři a uklidit v ložnici.
Pak jsem se rozhodla, že já se tam teda rozhodně nudit nebudu i přesto, že Magda samozřejmě nemá program, kterej mít měla. Magdina, Nikolina a ještě něčí (snad Zuzanina a Vaškova) nejoblíbenější akce na celým výletě bylo poslouchání walkmana. Nicméně, Magdislava suverénně vedla.
Tak jsme se teda s Alou a Petrou sebraly a začaly vymejšlet hry, co tam budem do středy dělat a pak jsme hrály piškvorky.
Po večeři se uskutečnila menší rvačka a hádka mezi Tomem V. a Vaškem. Skončila tak, že jsem Tomovi řekla že Vašek je debil a a» se na něho vybodne a Vaškovi jsem řekla že Tom je debil a že mu to přece za to nestojí se rozčilovat.
Poté se hrály želvičky. Šest holek proti třem klukům. My jsme byly želvičky a měly jsme za úkol se dostat od jedné stěny k druhé, dotknout se jí, vrátit se a znova. Blbý bylo, že se mohlo chodit pouze po čtyřech a to břichem nahoru. Kluci byli lovci a měli za úkol jakýmkoli způsobem nám zabránit se dotknout protější stěny. To znamená odtáhnout za nohu, přidržet za krk,...Časový limit byl asi dvě minuty (bohatě stačil) a pak jsem se vyměnili. Ti zmetci vyhráli! Taky se není co divit, když Milana jsme držely tři a nestačily na to.
Po hře samozřejmě nastala velká hádka o koupelnu, ale i to jsme s přehledem zvládli. Pak se vrátily Magda s Nikol, které byly mezitím venku připravovat hru. Myslím ale, že rozhodně o hodně přišly. Tak jsem rozděleni do dvojic vyrazili v desetiminutových intervalech vyráželi za dobrodružstvím. Důležitá věc, zúčastnili se i VŠICHNI Orlíci. Je teda fakt, že jsem původně měla jít s Pow, ale ten mě vyměnil za Milana a tak jsem šla s Paulem, což mi zas tak moc nevadilo.
Mno, po návratu jsem se šla plna elánu osprchovat. Sotva jsem za sebou zavřela dveře (nemuselo se zamykat, jelikož z venkovní strany chyběla klika) přihnala se Pe»a, že být mnou, tak do tý sprchy nelezu, jelikož kluci zas něco plánujou, nejspíš vypnout teplou vodu. Já na to že díky, ale aspoň mi po té studené bude teplo. Tak se pěkně sprchuju a furt nic. A tak jsem si řekla, že bych si mohla namočit i vlasy. Sotva jsem si dala sprchu nad hlavu, teplá voda nikde. Tak si říkám jasně kluci, sranda a otužování musí bejt. Nuž jsem vypla sprchu a za dvě minuty znova zapla. V prvních pěti sekundách tekla teplá a pak zas studená. Já na to no nic, vodou se musí šetřit a definitivně jsem tu vodu vypla. Pak jsem přišla do ložnice a tam se vyvalovali Vašek s Milanem P. Já povídám "no, jestli jste kluci něco plánovali s tou sprchou, tak smůla"
Oni na to:"co, se sprchou, a proč prosimtě?. Ty, Milane a slyšel's ..."
Nicméně, pak kluci teda řekli že jo, ale že prej se podle nich sprchuju hrozně divně, jelikož napřed deset minut tekla horká voda, pak dvě minuty nic, pak studená, ...
Ještě k těm dveřím, to byla opět jedna z farních rarit, na které si my slatiňáci tak potrpíme. Jednou jsme strašně dlouho hledali Dášu a ona furt nikde. Jen z koupelny se občas ozývaly podivný zvuky, který nikdo neregistroval. Asi po půl hodině se najednou Dáša objevila s tím že se nemohla z našímilované koupelny dostat ven. Nebyla sama. Nicméně správný kop do dveří vždy bezstarostný odchod vyřešil.
Pak jsem se vydala k Orlíkům, kde už zpívaly Magda, Nikol a Sestra, a přidala jsem se k nim. Ovšem za nějaký čas jsme tam s holkama začaly dělat voloviny a bordel, což Pavel nevydržel a odešel a ostatní kluci z nás byli psychicky na dně. Vůbec nevím proč, ale aspoň se jednou role vyměnily. Pak jsem šli spát. Už všichni kromě mě a Sestry (psaly jsme si cancy) spali, když tu se asi o půl druhé našich dveřích zjevil Paul a povídá "nemáte někdo jehlu a nit, mě se roztrh' spacák furt tam lítá to peří".
Po následujícím záchvatu smích jsme probudily Alu a půjčily Paulovi její minišitíčko. Při tom jsem si řekly, že uděláme Orlíkům radost a půjdem je navštívit. Pavel si zašíval spacák, já se ohřívala u topení, dělala si chleba s marmeládou a povídala si s Tomem, dívala se jak Orlíci krásně zahrnuli Milanovi P. auto sněhem (my jsme si s někým odpoledne říkaly že maj kluci tak dobrou náladu a pak nám Pauel to sladké tajemství prozradil s tím, že to ale nemáme nikomu říkat. My to sice nikomu neřekly, nicméně - ne že by to zahrnování mělo ráno nějakej efekt) a taky jsem pozorovala Sestru jak dělá voloviny a votravuje kluky. Tehdy Paula poprvé napadla koupě sedativ (která se později taky uskutečnila).
Tak, ve dvě jsem Sestru odtáhla za cop do naší ložnice kde už ale byli všichni vytuhlí, takže bylo po srandě.

PONDĚLÍ 22.únor
Vstát jsem se uráčili kolem desáté a pak jsme se vydali do obchodu. My š»astlivci, co jsme šli nakupovat ve veřejném zájmu - Milanovým autem.
Deset minut po návratu, jsme se s Petrou a s Dášou rozhodly, že jdem znova. Po našem druhém návratu se mě Tom zeptal, jestli něco nepotřebujem v obchodě ...
Well, nasnídali jsme se a šli (pokud mluvím takhle, samozřejmě myslím všechny až na Orlíky) hrát oblíbenou hru Jaký kdo co dělali .... Vašek, který se naší hry neúčastnil, počítal kolikrát v jakým kole byl, rekord byl asi čtrnáct, opravdu velmi populární osobnost.
Pak jsme si zahráli venku navigování ke klíči od sklepa a na slepou bábu a ve dvě jsme měli sraz u kostela s panem Skleničkou. V Orlovicích totiž mají zavedenou kroniku návštěvníků, kde je od každé skupiny hromadná fotka se jmény a bydlištěm. Tudíž jsme se ve dvě vypravili ke kostelu kde se to celé mělo konat. Miláčci mě neopomněli zamknout na faře a že tam nejsem si vzpomněli až když všichni vylezli ty obrschody. Pe»ulka se pro mě vrátila a mohlo se fotit, načež jsme se vydali na obhlídku kostela a kostelní věže.
Pak se přistoupilo na hru, která byla zlatým hřebem celého výletu, mimo jiné tím, že jsme pak měli co jíst. Hra se jmenuje Dědeček měnil a měnil až vyměnil což asi mluví za vše. Byli jsme rozděleni do dvou skupin. Každá skupina dostala velkou (farní) svíci a s tou chodila po domech, co nám za ni dají. První skupina měla lichá čísla a my druhá skupina jsme okupovali čísla sudá.
Sestra s Milanem P. se neúčastnili a šli zpět na faru kde se jim podařilo spálit oběd - krupičnou kaši.
Tak jsme vyrazili. Začátky byly sice poněkud krušné, ale pak už to šlo. První věc kterou jsme dostali (aniž jsme se zbavili svíčky) byla hnusná křiklavá obrpropiska (nechápu proč, ale pořád se hádali kdo ji dostane) s obrázkem Benátek a plující gondolou a na druhé straně nápisem Venezia. Václav pak na faře dělal závody co dopluje dřív - vždycky to vyhrála Venezia.
No, ke konci hry to vypadalo asi tak, že Zuza kráčela středem ulice s igelitkou v náručí, ze které lezla veka, mlíko,...a my jsme vybíhali do okolních baráků pro další.
Lichá skupina měla poněkud jednodušší systém výměn, ale taky toho nepřinesli tolik.
Po příchodu všech jsme se naobědvali spálené kaše. Poté Milan P. zavřel Sestru do sklepa, načež si tam Sestra začala zpívat. Pohotově jsme to zvěčnili na kazetu, leč, ne na naši, tudíž veškerá data jsou nenávratně pryč. Pan Sklenička nás totiž slyšel zpívat v kostele a donesl nám minikze»áček s novou kazetou, kam jsme se u měli nahrát. Finální nahrávka se prováděla na deset metrů dlouhé chodbě, kdy kaze»ák byl na jednom konci a my na druhém.
Asi o půl sedmé se Sestra sbalila a šla se bavit ven s nějakejma místníma klukama. Ti obložili celý Milanovo auto vánočníma stromkama, já udělala fotku žije v lese, žije v lese, žije v lese a Sestra má dobrej důvod se s těma klukama bavit. Napřed tvrdila, že se s nima baví proto, že se bojí aby něco neudělali s Milanovým P. autem - a to by přece kámošce neudělali. Nicméně to bavení vydrželo do pozítřka do půl druhé ráno. Ale nepředbíhejme událostem, že.
Asi v osm hodin najednou jdu z kuchyně do jídelny (přes chodbu) a co nevidím, dva hoši si to šinou poněkud dál než za dveře. Já na to, že nic takovýho se tady konat nebude a odstrčila jsem je zpátky. Vrátili se. Za chvěli vylezu opět na chodbu a co nevidim - asi sedm kluků nasomrováno kolem Sestry hned za dveřma z vnitřní strany. A sestra na mě suverénně Báro, uvař jim čaj. Tak jsem jim uvařila čaj (pěkně hnusnej, jim taky nechutnal) a už tam s nima sedí Magda, Zuza a Nikol asi taky a z Kuchyně na plný pecky zní Smrtihlav od Danečka Landů. Zuzka, známá to příznivkyně skinů prohlásla, že Dolfa Hitler je její idol a pod. Pak když kluci byli vyhnáni mi tvrdila, že to myslela ze srandy a že Smrtihlava v podstatě pustila za účelem kluky vyhodit. No nic...
Hmmm... Asi o půl deváté odjeli Milan P. s Alenou a s Petrou a ve čtvrt na deset se podařilo kluky vyhodit, respektive, je nechat venku a Sestru vtáhnout dovnitř.
Poté jsme zkoušeli zpěv a nahrávali na kaze»ák, jenže pak se to zvrhlo a Paul opět utekl. Nevím proč.
Později jsme hráli opět želvičky, já tentokrát s klukama - vyhráli jsme o bod, a pak opět nastala sprchovací akce. Mám dojem, že tentokrát už ale tu teplou nevypínali. Nicméně ruku do ohně bych za to nedala.
Pak už panovala pohoda. Já, se Třema sestrama ve walkmanovi si šla dělat jídlo, ale pak mě napadlo, že bych si to mohla vlastně pustit v kaze»áčku. Kaze»áček nebyl problém. Ten nastal až když jsem ho chtěla zapojit do zásuvky. Nebyla šňůra. Nastala šílená honička kdy mě každej posílal za někým jiným nebo někam jinam. Nakonec, když jsem asi podesáté vtrhla k Orlíkům do pokoje, uzřela jsem šňůru jak se houpe na lustru a pod tím jak se na mě zubí Tom.
Ovšem mělo to pro mě jednu nevýhodu a to dosti podstatnou, protože právě tehdy mi přestalo hrát jedno tátovo sluchátko. Utěšovat se můžu jedině tím, že by asi přestalo hrát komukoliv, leč, ještě to vysvětlit oteckovi.
Ale co, tak jsme s děckama v kuchyni poslouchali TS a pozorovali, jak si Magda vyrábí jídlo - smažený škvarky. Mimochodem, byl z toho šílenej smrad, takže bylo nutno otevřít okno a dveře na chodbu, tím pádem i zima. Škvarky stejně pak skončily v koši.
Tom slíbil (já ho přinutila) že do 1:45 umeje hrnky a talíře (bylo dvanáct pryč). Už nevím jestli to udělal, ale nechtěl po mě podepsat žádnej papír, takže asi ne. Nejspíš to z něj udělala Sestra nebo někdo, kdo nemoh' vydržet jak ze sebe dělá nemohoucího chudáka.
Pavel opět začal hrát na kytaru a Zuza dostala hysterický záchvat že nejsou sirky a pobíhala po baráku asi tak jak já před tím kvůli té šňůře, jenže asi dvakrát rychleji a byla pětkrát zuřivější. Dokonce i Orlíci selhali a nemohli najít žádný sirky nebo funkční zapalovač což už teda bylo na pováženou. I když, když jsem je pak šla poprosit, tak se něco našlo,takže to možná nebylo jejich nepořádkem...
Spát se šlo někdy kolem šesté. Ve 4:40 nám na okno zatřískal jeden z těch expertů. Všichni jsme začali strašně nadávat a Zuza vyletěla ze spacáku jak strielka.

ÚTERÝ 23.únor
Vstávalo se tak v jedenáct. Sestra s Nikol se uvolily jít do obchodu a já zjistila, že mi nejede to sluchátko, tudíž se mnou následující dvě hodiny, co jsem se pokoušela zalarmovat Toma aby mi to opravil, byla velká zábava.
Někdy kolem desáté se Magda pokoušela zapálit kamna v jídelně. Byl z toho pěknej táborák.
Po uhašení jsme šly s holkama zdobit stromek. Na dvoře totiž byla spousta ještě zelenejch vánočních stromků. Tak jsme si vybraly jeden velkej (blbě se pak zdobil), nalezly jsme sekeru Nikol se jala vedle ohniště vykopávat jámu. Pak přiběhla Zuza s kuchyňskou naběračkou a začala tu jámu vyhrabávat. Když jsem měly jámu asi 15 - 20 cm hlubokou, řekly jsme si, že už by to mohlo stačit a začaly jsem stromek stavět do svislé polohy. Přikurtovaly jsme ho cihlama a sněhem a začaly na něj házet sníh místo stříbra. Pak jsme vtrhly do fary a uzmuly vše co se dalo pověsit (jabka, plechovka, smetáky, naběračky, struhadlo, šátky, umělý flašky, kbelík, nůžky, baterku, botu, plácačku na mouchy, kolíčky, noviny, rukavice a jako zlatý hřeb jsme Paulovi ukradly popruh na kytaru vyhodily ho na čestné místo - na špici). Pak jsme se fotily a kochaly se naším stromkem.
Odpoledne jsme konečně nahráli tu píseň z kostela a taky vylosovali kdo komu bude dávat vánoční dárek.
Pozdě odpoledne se jedlo (černý polívky), vyráběly se hromadně dárky (opět všichni až na ty dva experty) a Zub s Vaškem si dávali test z časopisu Dívka. Podle Václava je charakter stejně důležitej jak vzhled, erotogenní zóny maj kluci na krku, chlupaté čapí nohy nevadí a zvládnou několik orgasmů za sebou.
Poté, co jsme dovyráběli dary, se tak o půl osmé vyrazilo do hospody (já, Zuza, Nikol, Dáša, Magda, Tom a Pow). S hrůzou jsme s Magdou zjistily, že nemaj' džus na vodku s džusem, tudíž jsme si všichni objednali pivo a Tom čaj s rumem. Vše vrchní přinesla bez jediné otázky na něčí věk. Hráli jsme dvě hry u kterých se za trest muselo pít a pak se přikupovaly další a další věci (křupky, tyčky, jednou cola a hlavně zelená, která se tak v podstatě stala naším kultovním nápojem) (dám si sedm piv a jednu zelenou ...). Celou hospodskou akci jsme zakončili koupí a následným sežráním velké mléčné studentské pečetě, u čehož jsme neopomněli hrát na hamouna. No, zrovna když jsme platili, dorazili Zub s Vaškem, což nebylo zas tak š»astné, protože Dášu nezvyklou pití, to jedno pivo celkem zmohlo. Jelikož jsem netušila že to je tak vážné, tak jsem ji pro jistotu hnedka seřvala, načež jsem pochopila, že ona to fakt nehraje. Když jsme přišli na faru, tak jsme okamžitě zahájili akci pro Dášino vystřízlivění. Vnutili jsme jí polívku a dva chleby s paštikou aby to zajedla, nicméně s jejím duševním stavem jsme nemohli udělat téměř nic. Chudák Dáša totiž byla naprosto zdeptaná tím jak se na to tváří Vašek a Zub, přičemž ze Zuba měla snad ještě větší strach než z vlastního bráchy. Bratra jsem nakonec (potom co jsem byla nucena mu povyprávět moji opileckou story, která vlastně žádná nebyla) přiměla k tomu, aby šel za Dášou a něco jí k tomu řekl. Mezitím jsme se všichni prošli na Pavlův příkaz po čáře a udělali holubičku. Zvládli to všichni včetně Dáši. Jediná černá ovce které se tento nadlidský výkon nepovedl dokonce ani nebyla v hospodě. Ano, Sestra.
No jo, jenže co se za našich zachraňovacích akcí nestalo, z hospody za námi přišli naši staří známí místní a opět se nasomrovali - i když opět jen za dveře ale přece - dovniř. Bylo tak deset a my jsme zrovna chtěli jít hrát na schody člověče nezlob se. Jenže po tomto otřesném zjištění polovina hráčů odmítla odejít z baráku. No, nakonec jsme ale přece jenom šli.
Byly čtyři dvojice a princip byl v tom, aby se oba dva jedné barvy dostali nahoru. No,původně jsem chtěli hrát až nahoru (166 chodů), ale po půl hodině, když průměrně jeden byl na desátým schodě a druhej ještě dole, jsme to dali po první dlouhej schod. Takže, Tom furt dokola počítal jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest a kde jsem to stopla a bylo jaký číslo, tak o tolik jsem postoupila. Pokud už na tom schodě někdo stál, byl vyhozenej a šel o dvacet schodů níž, popřípadě až na zem. Začátky byly fakt krušný. Když nebyl ani jeden nasazenej, tak s házelo třikrát ... Jak normální člobrdo. Skončili jsme s Paulem druzí, to jde, ne?
Po návratu jsme zjistili, že kluci nikde, jenže Sestra nikde taky. Strach jsme o ni měli celkem velkej, jenže co dělat, že? Tak jsme šli ke stromečku. Napřed jsme si zazpívali Nesem vám noviny a pak Pampelišky, legendární to píseň slatinské kostelní mládeže a pak nastalo rozdávání dárků. (musím podotknout, že šlo hlavně o papírové výtvory, nic nebylo opravdové) Některý fakt stály za to: sluchátka k walkmanovi (já), boeing 737 (Sestra), spodní prádlo (Zub), pohlavní pokrývka - čepice (Tom),... Ve finále se objevila Sestra s jedním z těch mladíků, nechala ho samotnýho v baráku a šla za náma ven, za což jsme ji náležitě seřvali. Poté prohlásila, že byli připravovat bezvadnou noční hru. Jít druhou stranou (ne po schodech) na hřbitov, tam se podepsat a jít po schodech zpět. Prej se budeme šíleně bát. Chachacha. Napřed vyrazily Magda se Zuzou a za pět minut my (já, Dáša, Nikol, Zub). Tak se neseme k tomu hřbitovu a furt čekáme kde kdo na nás jak vybafne a ono nic! Pak, když jsem šli kolem schodů, jsme na nich uviděli sedět nějaký kluky. Tak jsme si říkali, že to snad budou oni. Ale kluci nic. Tak jsme obhlídli hřbitov, ale nikde žádný světlo, tak jsme se šli podívat k márnici a už vidíme kluky jak tam poletujou. No, jenže pak jsme zjistili, že to byli Orlíci. Ach to zklamání.
Nic, no, vrátili jsme se na faru (nezapomněli jsem samozřejmě počítat schody) a co jsme nezjistili: borec v kuchyni pozoruje Magdu jak si dělá na pánvi jelito. Tak jsme si říkali, že to je snad zlej sen. Jen Sestra furt v pohodě. Tak jsme si všichni udělali jídlo (za bedlivého dozoru) a odsunuli se do jídelny (co na nás bude čumět). Pak si někdo z nás šel něco vzít do kuchyně a vrátil se ze zprávou, že mladej žere chleba s marmeládou. Zub se rozčílil spravedlivým hněvem a zařval "on nám žere naše jídlo"! a bylo veselo. Víte co je to asertivita? Tak tak se přesně v jednu budu chovat a půjdu ho vyhodit! Za dvě jedna povídám: "Sakra, proč je ten čas tak pomalej? Přesně v jednu jsem tam!" Tak, přesně v jednu jsem prudce otevřela dveře (Zub se ke mě vrhal jako by mi chtěl zabránit ve vraždě, asi jsem vypadala fakt hrozivě) a ... naproti vychází Sestra s mladým na chodbu, že už jde pryč. No nenaštvalo by tě to? Mě jo! Tak ho teda Sestra vyprovázela asi půl hodiny. Pak měla na chodbě poněkud vážnější rozhovor se svým bratrem Tomem (ten tam byl, a oprávněně, za toho rozumnějšího). Jednou jsem se do toho připletla, protože jsem jí taky k tomu měla co říct, načež Sestra na mě začala ječet, že to všechno dělala s mým souhlasem (já jí minulej večer řekla a» se s něma teda baví - kvůli tomu Milanovýmu autu, jenže to jsem ani já, ani nikdo jinej netušili, že to skončí takhle a že se o ni budem bát) a že ji už určitě pomlouváme a že ona to všechno ví, protože to četla v mým cancu když jsem jí ho půjčila (já tam mám akorát že se s něma Sestra začala bavit, že byli vevnitř a že jsem jim vařila čaj). Tak jsem na ni zařvala, že by se nad sebou měla trochu zamyslet a šla jsem si lehnout. Potom, když Sestra přišla do ložnice a já ve snaze navázat nenucenou konverzaci, jsem se jí zeptala jak se jmenoval ten borec co tam byl až do té jedné. Na to ovšem Sestra reagovala poněkud jinak než jsem já bláhová čekala a zaječela: "to bys snad měla vědět sama, ne? Vždy» to máš v cancu, ne?" Já na to: "jó, a co?" "No VŠECHNO!"

STŘEDA 24.únor
O půl páté nás samozřejmě jeden z těch miláčků neopomněl vzbudit, ale jinak fayn. Já se pak vzbudila asi o půl sedmé, celá zpocená a vyschlej krk a tak že si půjdu udělat něco na pití. Lapla jsem - kupodivu - svůj hrnek, nakapala do něj zbytek sirupu a netekla voda. Nic, no, musela jsem vzít zavděk odporným čajem.
Celkově sa pak vstávalo po desáté, konala se snídaně a hurá na úklid. Dokonce i Orlíci si nakonec u sebe ukázkově uklidili a vytřeli koupelnu a to se stěnama.
Ve čtvrt na jednu jsem se dala do ohřívání včerejší slepičí polívky a OPĚT NEBYLY SIRKY!!
Po zběsilém úklidu se konala obvyklá akce s cancama, o půl jedné se sbalili Zub s Vaškem, že jdou ještě do obchodu a přišel pan Sklenička. A zakazoval nám uklízet!
A tak jsme beze spěchu a hlavně bez PRŮŠVIHU došli na zastávku a odjeli...


MILAN: Já nechci Anežku svatou s upraseným xichtem!

MIGUEL: Pavle, ty's to neposlal?
PAUL: Já nemůžu vědět jestli's to poslal nebo jestli máš křeč.

VAŠEK: Hej, nasadíme Zuzaně přísnou dietu: žádnej piškot.

ZUB: Teď nevím jestli Nikola zastavila zeď, nebo zeď Nikolu.

VAŠEK: Pavle, všichni jsme se shodli na tom, že hraješ hezky, ale pro dnešek to stačilo.

MAGDA: Kluci uvědomte si, že už nejsou žádný sirky.
ZUB: No to si uvědom ty, tak nic nedělej.


back