Na to jak jsme se sem dopravili si radši ani moc nepamatuju. Vím jenom, že jsme se sešli všichni a včas.
Hnedka jak jsme vlezli do pokoje se začalo řešit kde budou spát Orlíci. Já byla zásadně proti aby spali někde jinde než ostatní a oni zase říkali, že k nám se už nevejdou. I přesto, že jsem zpočátku zatvrzele tvrdila že oni jinde prostě spát nebudou si opět nakonec prosadili svou. Co dělat.
Po rozdělení míst se okamžitě začalo jíst a hnedka potom cvičit zpěv na mši (Poslední večeře).
V kostele jsme se usalašili ve 2., 3. a 4. lavici. Musím říct, že celá mše byla velmi veselá, protože vlastnili jednoho bezva ministranta, kterej vypadal jako Jerry a ten se celou dobu strašně předváděl. Asi dvakrát málem vypadl z lavice a ve finále, když ze zvonilo jak zvony odlétaly do Říma, tak se mu zasekl zvon.
Po návratu se šlo hromadně do obchodu a pak se hrálo venku pár her. Výměna čísel s městama (jenom Jana si prosadila že bude Rousínovská 9 1. patro), nějaký závody a skok důvěry.
Jen co se vyřešil spací pořádek, pozdní odpoledne a večer už proběhly celkem v klidu. Hrály se karty a povídalo se a Orlíci si zapojili Laptop. To mělo jeden výborný efekt a to, že po celou dobu výletu byl od dvou z nich pokoj, jelikož ve dne v noci hráli Dynu. Zato se ale po celou dobu z jejich pokoje ozývalo Jsem bomr, jsem bomr!!, á seš bombr, ...
Původně sice chtěli komplík před ostatníma utajit, ale tímto způsobem to moc nešlo. Já osobně si zahrála dynu dohromady asi pětkrát.
Večer, jelikož furt otravovala, jsme měli snahu do Sestry narvat do pusy Ataralgin, ale moc ho nechtěla. Asi za půl hodiny nás to s Paulem přestalo bavit a šli jsme zaujatě sledovat místní knihovnu. Já si půjčila Píseň o Bernardetě, Winnetoua 1. díl a Idiota. Pavlík si vzal Quo Vadis a Sestře jsme vybrali Sv. Teresii.
Před třičtvrtě na jednu se už Sestra rovnou nastěhovala k Orlíkům a otravovala tak, že už se do jejího uklidnění pokoušel zainteresovat i Libour. Když už to vypadalo vcelku nadějně, Paul pronesl tak na tohle si musím vzít brejle, jenže se nakonec stejně nepovedlo. Škoda.
O půl druhé už konečně Sestra spala (nebo se tak alespoň tvářila) a my s Paulem jsme se rozhodli, že z ní uděláme nebožtíka. To spočívalo v tom, že jsme se vydali ven na zahradu a na hřbitov u kostela, a tam jsme natrhali něco o čem jsme byli svorně přesvědčeni, že to jsou sněženky a bledule.
Jenže než jsme se stačili vrátit, Sestra už byla zase vzhůru. Slíbila že si vezme ty prášky, když jí kluci zazpívají Ho Ho Watanay. Tak se Libour s Paulem obětovali pro dobro věci a zazpívali co chtěla, jenže Sestra už mezitím stačila ty prášky ztratit.
Ostatní klučičí osazenstvo pokoje, totiž Milan, Tom a Pow se mezitím bavili tím, že v počítači hledali hru s těmi nejlepšími zvuky (naprosto je nadchl zvuk z Prince of Persia, když hlavního hrdinu odkrouhnou) a na ty pak otvírali dveře odvedle, aby si to ostatní taky mohli užít. Mimochodem, tam už všichni spali jako mrtvoly.
Někdy kolem čtvrté už Sestra opět spala (nebo se tak opět úspěšně tvářila) a tak jsme začali přemýšlet nad tím, jak z ní tu mrtvolu udělat. Vzali jsme jí peřinu a po několika intervalech jsme jí rozepli spacák. Teď už zbývalo ji otočit. Dvakrát jsme zkoušeli ponožky (dali jsme jí je o obličeji s tím, že by se eventuálně mohla otočit na druhou stranu - spala tváří ke zdi), jenže ty odstrčila a tak jsme udělali pokus s hadrem namočeným do benzínu. No, jenže ten odstrčila taky. Pow mezitím několikrát prones návrh do ní kopnout, že se otočí sama a hned. Nebyl přijat, jelikož by se mohla vzbudit. Pak přišel na řadu vynález který se dal uskutečnit díky tomu, že Sestra spala u skříně s otvíratelnejma dveřma. Přes ty jsme totiž přehodili moji uzlovačku, na jejímž konci byl uchycen onen hadr s benzínovým odérem. Pak jsem otevřeli dveře skříně tak, aby to měla přímo u nosu. No, jenže i přes veškerou snahu byl i tento pokus bohužel zakončen neúspěchem.
Mezitím, když ještě Sestra spala (po pokusu se skříní už byla vzbuzená, ale nedávala to najevo, tudíž jsme to tehdy nevěděli) jsme horko těžko (no, kazeťák byl, ale nebyla ani šňůra ani správný baterky) nahráli její chrápání a kluci si to pak s potěšením každých pět minut pouštěli.
No, nakonec kluci prostě Sestru otočili i se spacákem a ta věrna své úloze držela formu (posmrtná ztuhlost). Potom už bylo celkem v pohodě ji naaranžovat do podoby nebožtíka, do ruky jí dát kytky a zapálit kolem ní asi pět svíček, které jsme nevím kde sehnali. Ještě jsme nad ni chtěli postavit sochu klečící a modlící se Panny Marie, ale hrozilo že by jí tento umělecký výtvor spadl na hlavu a tím pádem probudil.

Ráno se děcka od vedle pochopitelně vzbudili dřív než my a jako pomstu za noc začali dělat strašnej bordel. No, asi v jedenáct nás přišli přiřvat k snídani. Potom chytali lelky a hladili toulavýho psa.
Někdy ve dvanáct jsme vyrazili na procházku. Dokonce komplet. Místní hoši právě vyráželi na obchůzku vesnice s řehtačkama a tak jsme hnedka ze začátku měli o zábavu postaráno.
Na procházce jsme si zahráli běžeckej slalom, Zlatou bránu a u rybníka jsme soutěžili o to, kdo nejdál hodí kamenem do vody. Vyhrál to Vašek a to pravděpodobně z toho důvodu, že Zubovi vypadl šutr z ruky. V lese jsme si zahráli třikrát na indiány a jednou jsem dokonce byla i indián.
Po návratu jsme se rozvalili a my někteří obětavci šli nakoupit. Po návratu jsme zjistili, že nemáme krupici, jelikož ji má až dnes večer přivézt Peťka. To by nebylo tak strašný, protože dneska byla na oběd plánovaná čočka. No, jenže tu jsme zapomněli namočit. Tak jsme byli nuceni jít koupit krupici novou. Pro tu jsem poslala Toma s půl stem v ruce a ten se vrátil s jednou krupicí a paragonem na 50Kč. Vtipálek. Taky konečně dorazila Sheela (svezla se stopem - kterej nestopovala - s místním páterem) a byla pěkně protivná.
Na mši jsme s holkama seděly v druhé lavici hnedka za tou slečnou, co na nás měla největší dopal. To by ještě nebylo tak strašný, kdyby opět neministroval Jerry.
Jelikož byl Velký pátek, četly se pašie. No, podle toho jak to ta slečna četla, jsme měli dojem, že to je v morseovce. Málem jsme s Alčou začaly hrát jedna jedna, dva dva a pak jsem pletla copánek ze záložek v kancionálu. Před Otčenášem a před přijímáním jsem zavolala z Michalova mobilu na Milanův. Byli jsme totiž domluveni, že tak deset minut před koncem jim zavolám a oni začnou vařit tu kaši, aby jsme se mohli najíst hned jak přijdeme z kostela.
Po mši jsme se shodly, že Orlíci jsou nenormální, jelikož za celou dobu mše, kdy my jsme se mohly umlátit smíchy, oni seděli jako sochy ani brvou nehli. Prý maj cvik z ministrantování a nebudou se smát když nějaká mařka neumí číst a to zpívání, no, každej nemá ten dar....
Chvilku potom, co jsme se někteří (Orlíci vytáhli své zásoby) najedli řídké kaše, přijeli Libor s Petrou.
Večer, no spíš v noci jsme se vydali ven a hráli schovku a poté jsme dělali stínovou vlnu. Vypadalo to fakt dobře. Já se Sheelou jsme se tak v deset odebraly nahoru do kuchyně a když jsme se asi po hoďce a půl vrátily dolů, ve velkým pokoji byla tma a děcka se o něčem bavily. No, tak jsme se nasomrovaly k Orlíkům, kde se před čtvrtou nezhasíná. U Orlíků jsme svorně čekaly na půlnoc (až bude konec půstu a my se budem moci pořádně najíst). A dočkaly se. Hromadně i s klukama a s Peťkou (všichni až na Milana) jsme se pak vrhli do kuchyně a nanosili na velkej stůl na chodbě téměř všechno, co se dalo bez velkých úprav zkonzumovat.
No, celkem sranda byla, když si Pow udělala sendvič ze čtyř půlek chleba a odešel. No, a Tom zrovna nevěděl, co udělat s vymačkaným pytlíkem čaje...

Dopoledne jsme prožili tak, že jsme hromadně leželi nataženi na zahradě a lenošili. Vašek, Michal a Peťka počítali kolik cigaret by člověk vykouřil, kdyby padal z povrchu země do středu. Dle nich by to (ovšem bez okolních faktorů) bylo přes 31 000 hodin. Na jednu hodinu jsme počítali tak dvanáct cigaret. Tudíž zhruba 372 tisíc cigaret. Samozřejmě standartní velikost. Vašek ovšem prones, že on by nedopadl, protože za tu dobu by se zhulil.
Po vyřešení tohoto problému proběhla krátká akce, v níž Zub volal z Miguelova mobilu na operátorku. Když to konečně jedna vzala, pronesl Dobrý den, já bych se chtěl zeptat jestli je pokrytí v Benátkách...v Itálii....prý je.
Na oběd byla čočka na kyselo a pak se zas a znova šlo do kostela. Velmi veselo bylo už ze začátku před kostelem při svěcení ohně, kdy farářovi nešla zapálit svíčka, jelikož bylo moc větrno.
Po mši jsme se sešli na zahradě a hráli jednu výbornou hru, která spočívala v tom, že nás Jana rozdělila do tří skupin: slepice, kozy a psi. Pak jsme si zavázali oči a s Nikol nás rozestavěli po zahradě. Mohli jsme vydávat jen zvuk toho zvířete co jsme byli a samozřejmě vítězem se stal ten živočišný druh, který se všechen sešel nejdřív. No, samozřejmě jsme to vyhráli my - psi, a to protože jsme si dali sraz na betonu a ještě k tomu jsme na sebe pokřikovali čub, čub, fen, fen
Po tom následovali hadi se snahou ukrást jeden druhýmu šátek a pak hra z největších. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny. Všichni měli zavázaný oči až na prvního člověka, kterej nás vedl. Jenže se nesmělo mluvit (ne že by se to u nás někdy dodržovalo ale ne) a tak jsme si předtím smluvili znamení nahoru, dolů, ... No, náš navigátor byl Zub a opravdu to stálo za to (třeba když prohlásil že nevidí). Tahal nás všude možně a dokonce nás zavedl i do vesnice. Toto nám vydrželo hrát asi hodinu a půl. Nechápu to.
Večer pak holky na večeři uvařily brambory a já s Milanem a Liborem jsme se najedli tlačenky věnované nám místními děvčaty.

Ráno se tradičně vstávalo dopoledne a potom se někdo obětoval a zašel do obchodu. Nevím kdo, nevím kolik a nevím pro co.
O půl až ve třičtvrtě na jedenáct se snídalo a pak se, jak už se stalo tradicí, šlo na mši. Taky jsem zjistila, že Jerry se jmenuje Láďa.
Po návratu jsme se hromadně fotili a dosti šíleně se rozhádali kvůli odjezdům. Nejvíc jsme to odnesly my se Sheelou a Nikol. Jana, která do toho jistě měla taky co říkat se pak úspěšně tvářila jakoby nic. Nic no, nakonec stejně Nikol s Petrou a s Miguelem odjeli. Nikol mi pak volala z vlaku, takže to už bylo O.K., jenže jak je u mě dobrým zvykem, sotva se něco takového vyřeší, je na mě naštvaná Sheela.
No nic. Na obídek byl Olbramovský slepenec, tj špagety. Jenže po obědě přestala, pro jistotu téct voda, takže jsme měli o zábavu postaráno. Nevím jak se mi to podařilo, ale Tom byl dvakrát u studny pro vodu a Milan komusi pomohl (z donucení) umýt a utřít nádobí.
Poté se šlo na pokladovku. Rozdělili nás na červené a modré a rozdali nám zprávy, které jsme měli doluštit poté, co posbíráme v trávě poházené papírky s písmenama. Ale vzhledem k tomu, že celé naše družstvo sršelo důvtipem, jsme to vyluštili i bez papírků a už jsme se všichni hnali na Nový most. Tam jsme asi po deseti minutách našli pod mostem zprávu. Byla v morseovce a po vyluštění jsme zjistili, že v nějakém okruhu kolem svatého místa (jakého tam nebylo) je další zpráva. No, u křížku jsme nic nenašli a tak jsme se plni elánu rozběhli ke hřbitovu, kde jsme červenejm vyfoukli zprávu před nosem. Bylo v ní, že poklad je pod velikým množstvím vody a tak jsme se všichni jali vracet na faru, kde jsme chtěli prohledat studnu. Ale asi po sto metrech nás dohnal Libour a pronesl, že za hřbitovem je velikánská cisterna na vodu. Tak jsme se otočili zase zpátky a červenejm, kteří opeslovali u kříže jsme vehementně tvrdili, že jsme jim tu zprávu nevzali, tak ať hledaj. Kdo hledá, najde.
No, pod cisternou jsme místo pokladu našli papír s nápisem ve stylu ŽÁDNEJ POKLAD, TUNELÁŘI!
Tak jsme to obrátili, poprovokli Zuba a vrátili se na faru, odkud jsme se všichni až na Vaška vydali do hospody pro zmrzlinu.
Pozdě odpoledne si Orlíci přinesli spoustu prutů a pořád nám nechtěli říct na co to je. Teďka se divím, že nám to hned nedošlo. Pak už to bylo celkem jasný.
V noci pak nastala akce, kterou Paul zpětně nazval Oboustranný trapas a Libourek prones, že to sedí.
Stalo se totiž to, že jsme se s holkama po půlnoci sbalily, že se vydáme se ukrýt ke skládce. Někdo totiž ftipně roznesl, že se na nás kluci chystají už po půlnoci. Jenže když jsme skoro byly na odchodu, do chodby se přihnal Zub a tvářil se, jako že chce zamknout a klíč už nevydat. Následně se tedy strhla převeliká bitka po které holky utekly a Vašek se Zubem si prohledávali krosny, protože byli přesvědčení, že jim holky vzaly žíly (taky že vzaly) Já hledala baterku, že se pak vydám za holkama. Kluci mezitím pořád tvrdili, že se jim v jejich věcech někdo hrabal a když jsem jim na to odvětila že to bychom si nikdy nedovolily, jako na povel se zvedli a vyrazily za děvčaty. Ty se s jekotem rozutekly a já je nemohla najít. Asi po pěti minutách jsem potkala Míšu a vydaly jsme se dolů. Tam jsme potkaly Evu s Janou, které před námi původně utekly protože myslely že jsme kluci, a domluvily jsme se, co budem následně dělat. Holky šly na skládku a já s Míšou hledat Sheelu a spol. U cisterny na náměstí jsme potkaly Alenu se Sestrou a daly se do řeči, když v tom se k nám přiblížili Zub s Vaškem. Oznámili nám, že oni nic nechystají, až ráno; jé, ale Orlíci... a zase odešli. Sestra a Ájou se taky odebraly na faru a my opět šly dolů pro ostatní. Tak jsem došly pro schované věci a vrátily se na faru. Tam už seděla Sheela s ovázanou rukou a Orlíci nikde. Prý jim Sestra řekla, že jsme šly na hřbitov, což ovšem nemělo žádný ohromný efekt, jelikož to už věděli. (jak jsem se dozvěděla později). No, tak jsem se sebrala a šla jsem zabrat lavičku před barákem, kam se postupně sesedly i další holky.
Tak jsme si tam tak pěkně seděly a asi v jednu přišli Orlíci ze hřbitova a sem tam padla věta. My se nakonec vrátily dovnitř a kluci tam, nevím proč zůstali. Pravděpodobně jsme je dovnitř nechtěly pustit. Když jsem šla jednou Tomovi vyřídit vzkaz od Sheely, chytl mě jako rukojmí. Pak mě postavil přede dveře a mou rukou zaklepal. To ovšem nemělo žádný účinek, a tak mě odvedl k oknu, schoval se a opět zaklepal mou rukou. Přišla otevřít Sheela a už byli všichni Orlíci vevnitř. Až na Liboura s Paulem, kteří se šli posadit k ohništi, kde pravděpodobně rozjímali.
Šla jsem se jich optat jestli chtějí zavřít nebo přivřít dveře a jak dlouho tam hodlají ležet. Na to ke mně Libour slabým hlasem životem unaveného starce pronesl Pojď za náma. Tak jsem se odhodlala a ulehla na prostřední lavičku. Nato začala rozmluva a výměna názorů ohledně velikonoc a kluků a holek a omlazování a naschválů.. Říkala jsem totiž klukům, že my takový akce děláme proto, že máme dojem, že když už kluci maj jednou za rok tu možnost se vyřádit, tak fest a vůbec nás nešetří, což občas bývá dosti bolestivé. Libor na to, že to není pravda, protože on to dělá proto, aby se neřeklo a dodržela se tradice...
Poté následovalo i vysvětlení téhle poslední super akce.
Libour totiž odpoledne mluvil s Jerrym a šel s ním na pruty. Jerry mu při té příležitosti řek', Že po půlnoci hodláme utéct na hřbitov. Tak Orlíci začali vymejšlet (za mé přítomnosti anglicky a německy - já na to, že teda jdu pryč ať se domluví normálně; vrátila jsem se za čtvrt hoďky, kluci na mě že už můžu hrát a začali opět hovořiti oběma cizími jazyky) jak nás tam předběhnou a doběhnou a omladí a ještě řešili problém jak dostat své metr a půl dlouhé právě pletené žíly nenápadně ven.
Tudíž se jim hodilo, že jsme utekly, a vydali se ku hřbitovu. Cestou vymejšleli šílené teorie jak se kam která skupina dostane. No, hřbitov téměř obklíčili a málem nás tam našli i přesto, že jsme tam vůbec nebyly. Cestu zpět pak strávili vymejšlením dalších teorií o tom, jak to že jsme je tak převezly. Jednou z těch teorií (a správnou) bylo i to, že Jerry byl od nás nastrčenej aby jim ve vhodné chvíli řekl o tom hřbitově. Tu pak ale pro náš nedostatek intelektu zavrhli. Pow prý pronesl, že já patřím k nejchytřejším, jsem prý z poloviny tak chytrá jako chlap. Ach ta poklona ...
Jenže nám se Sheelou tato noční akce samozřejmě nestačila a tak jsme tajně zabavily veškeré boty které jsme našly na chodbě a udělaly z nich pár svazků. Jeden přišel do popelnice ve sklepě, další někam pod krámy na chodbě a třetí jsme hodily na půdu. Nechápu, proč ráno všichni co neměli boty (tzn. všichni) chodili právě za námi...

Tuto noc jsme se Sheelou strávily u Orlíků. Ráno se vedlejšího pokoje po delší dobu ozývaly skřeky připomínající mi můj hlas. Paul pronesl Báro, mělas pravdu. Já na to, že je škoda, že to neslyší Libour. Za pět minut se z Libourkova spacáku ozvalo Mělas pravdu Báro.
Pět, deset minut poté k nám vtrhla Jana a v závěsu za ní Zub s Vaškem a Milanem a násilím nás omladili. Libour klidně přihlížel - brvou nehnul.
No, původně jsme měli v kostele zpívat celý ordinárium + další dvě nějaký písničky. Ovšem vzhledem k rannímu lenošení v spacáku jsme na mši přišli pozdě. Někdy kolem otčenáše se do kostela dostali dva opilci. Jeden zůstal stát ve dveřích, druhý však byl poněkud troufalejší a šel si stoupnout či kleknout (dle situace) vedle nás. Korunu tomu nasadil, když šel pro přijímání.
No nic, když jsem vycházeli z kostela, místní farář už na nás čekal s mlátičkou a bohužel mu málokterá slečna či dáma utekla. Poté Zub skákal z okna.
Po poledni nastala šílená honička, kdy jsme já, Míša, Sestra a ještě nějaká holka honily po zahradě Vaška se Zubem, abychom se jim pomstily za to ráno. Nakonec jsme stejně byly nejvíc mokré my.
No a ve finále už nás čekal akorát oběd a úklid, úklid a úklid. Orlíci pro jistotu rozmlátili jednu žárovku u nich v pokoji, což mi opravdu přidalo na náladě. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a my se vydali na vlak.