Sraz byl, nechápu proč, už o půl osmé kde jinde než u Spáleniště. Každopádně, nejsem blázen se tam hnát tak brzo, místo toho jsem se radši pořádně upravila, tak jak by to na tábor mělo být. Drahá maminka mi laskavě vzala krosnu a hurá na tábor.
U přístavby už byli téměř všichni nastoupení včetně rodičů a vyřizovaly se administrativní záležitosti.
O půl deváté se zavelelo a naše skupina v čele se Zuzanou (jinak v čele s Lubošem Žáčkem, kterej ale jel v zadu) vyrazila na nádraží. (jelo se na kole). Tak jsme si objeli Slatinu (proč to vzít jednoduše, když to jde složitě) a za půl hoďky už jsme seděli na vlakovým nádru. Všichni se rozutekli na nákupy a já posléze taky, jelikož jsem sháněla vršek na ventilek. Sehnala. Na Orlí.
S úspěchem jsme dojeli vlakem do Vlkova (milý průvodčí se nás zeptal, jestli nejsme se Sestrou sestry) a vydali se do tábora. Cestou jsme si udělali milou pěknou zastávečku ve Velké Bíteši, kde jsme si dali zmrzlinu a Zuza s úspěchem Lubošovi nabídla tykání. :(
Asi za půl hodinky jsme vyrazili ku táboru, přičemž pár slečen se ztratilo a Sestra škaredě bourala v serpentýnách před Jasenicí. To bylo dosti nemilé už proto, že jsem se musela dobrovolně vracet do kopce :(). Sestra chudák vypadala celkem škaredě, tak jsem jí ještě trochu stáhla nohu šátkem a snažila se v rámci možností očistit ránu na hlavě a na ruce. Blbý bylo to, že s sebou měla akorát perlivou dobrou vodu a ta na to nešla nalít.
Asi za čtvrt hoďky přijel pan Tesař a vzal s sebou Janu, která pak odvedla Ažčino kolo. Sestru tedy odvezli do nemocnice a já se konečně vydala do tábora. No, s tím Ažčiným kolem (zadní kolo se odmítalo točit, byla utržená brzda a pod.) byla celkem sranda, natož když se šlo přes brody.
Život je jako vlak. S někým vykolejí, s někým dojede až na konečnou a někdo přestoupí.
V táboře jsem trochu spočinula, postupně všem řekla co se Sestrou a dala se do práce. R&R si usmysleli, že oni chtějí těch pět stanů, co nestojí přímo na place a hlavně který ještě nejsou postavený. Nevím jak, ale do večera se nám to vcelku povedlo.
Někdy kolem páté konečně dorazili Jitka a Tesák s malejma. Taky nám přivezli Sestru.
Co jsme byli nuceni přijmout rovnou jako fakt, byla špatná nedostupnost latrín. Nejenže byly na celej tábor jen dvě (krásná dřevěná pro kluky a hnusná zelená plechová pro holky) ale byly tak vysoko že Sheeliným přičiněním se místo jdu na záchod rozšířilo jdu na K2. Třetí latrína - pro vedoucí, sice taky krásná dřevěné s hromadou časopisů na zabytí dlouhé chvíle, ale zato se sršni - která byla ještě o pár strmých metrů výš se rovnou přezývalo Everest. Tyto názvy byly sice vtipné, jenže o to více pravdivější, což nebylo moc příjemné pro těch několik slečen, které si během tábora stačily zruinovat některou nohu.
Když byly konečně stany dostavěný (uzmuly jsme se Jitkou ten táboru nejblíže), začaly jsme se Jitkou pracovat na letišti. Když jsme to měly úplně dostavěný, objevily jsme volnou novou podlážku a tak jsme to po dlouhé úvaze celé rozebraly a začaly nanovo. Jenže do toho k nám přišel Kolumbus a začal vymejšlet jak by to bylo nejlepší postavit. S Radkovým dovolením jsme si tedy ukradly pár pěkně dlouhých prken a hurá do práce. Tudíž někdy kolem sedmé jsme se všem mohly pochlubit krásným letištěm. Bydlely jsme sice jako poslední, ale zato kvalitně. Několik lidí (samí kluci) si dokonce zamluvilo spaní u nás. (nikdy nepřišli).

Neděle u nás v táboře proběhla celkem tradičním způsobem a to, že hned po snídani jsme vyrazili na mši a nevěřící byli namíchnutí, jelikož za nás museli škrábat brambory.
Musím říct, že mše byla krásná a výborná. Konala se po širákem, jelikož v Jasenici je pouze kaplička, a Paul četl jedno čtení.
Po mši (byla poutní) jsme se vrhli do víru zábavy. Spousta děcek využilo přítomné kolotoče, houpačky a střelnici a Jitka zakoupila veledar pro její mámu k narozeninám, totiž stolní lampičku, která nyní svítí u děcek v pokoji na stole.
Mám dojem, že právě v tento den se postavila jídelna hangár, která se však zpravidla užívala k úplně jiným účelům než bylo jídlo. Velcí kluci tam pod vedením Radka zhotovili překrásný dřevěný nábytek, totiž stoly a lavice, ale vrcholem všeho umění se stal klučičí osobní baro-stůl, jenž byl přiozdoben různými krásnými kresbami a duchaplnými nápisy:

RANNÍ PTÁČE BEZ LAHVÁČE VŮBEC NIKAM NEDOSKÁČE

PIJ BEER, POSÍLÍŠ MÍR

S ŽENAMI JE TO JAKO S VÍNEM. ČÍM STARŠÍ, TÍM LEPŠÍ

I MUŽI MAJÍ SVÉ DNY...

KDO PIL, UMŘEL. KDO NEPIL, UMŘEL DŘÍV

KDO PIJE, TEN ŽIJE

KDYŽ HUSU, TAK PEČENOU, KDYŽ HOLKU, TAK SVLEČENOU, KDYŽ TANČIT, TAK RUMBU, KDYŽ LÍZAT, TAK LEDŇÁČKA Před obědem také proběhla Irenina super vážící akce jejíhož vedení se ujmula Klára a kterouž to byli všichni naprosto nadšeni. Ovšem nastal problém, jelikož Klára tvrdila, že váha váží o dvě kila víc a pan Tesař tvrdil, že je to blbost. Ovšem vzhledem k tomu, že to byla právě Klára, kdo zapisoval výsledky mu oponování moc nepomohlo.
Sestra chudák byla nucena jet do nemocnice, protože ji ta noha strašně bolela. Nakonec si ji tam pro jistotu nechali.
Po obědě jsme se rozhodli, že se pojedeme koupat. Ovšem nastal problém, protože kola byla zamčena a kdosi tvrdil, že klíče má pan Tesař, který jel se Sestrou do nemocnice. Netuším jak, ale nakonec jsme byli schopni vyjet i bez pana Tesaře. Musím říct, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem se na táboře jela koupat k rybníku. Hned ze začátku je totiž takovej kopec, že než jsem se vzpamatovala z toho šoku, nestálo mi to za to, abych z toho kola slezala a šla pěšky (ne že by byl ten kopec tak krátkej, to ten šok byl tak fest). V podstatě jsem na něm stačila vystřídat všechna kolečka zadní přehazovačky.
V rybníce jsme si pěkně zaplavali a zaskákali a pak se šlo na slunění. V tom ovšem vylezla z vody Zuzana, držela se křečovitě za pusu a naříkala jak ji strašně bolí zub. Okamžitě se začala shánět po ibuprofenu (samozřejmě že k vodě vždycky vozím Jirkovi Káčerkovi, kterej se zrovna oblíkal, že už pojede do tábora: Jirko, ty jedeš do tábora, přivez mně ibuprofen, aspoň čtyřstovku. Jirka na to, že má smůlu, jelikož už se nehodlá vracet. To je občas holt pech, no. Pak už se děcka postupně sbalily a vyrazili jsme nazpátek.
Když jsme se vrátili, za chvíli se pískal nástup na večeři a potom se šli velcí připravit na první scénku. Já, Tesák a Luboš jsme tedy vzali ostatní děcka a šli jsme na cestu hrát pár her. Z původních deseti minut se to sice protáhlo na půl hodiny, ale to malejm zas tak nevadilo. Za tu půl hodinu jsme se přihnali k ohništi, kde R&R začali hrát scénku o ohni. Poté následovala hra, kdy měli malí přinést z ohniště na třetí louce oheň. Samozřejmě to nebylo jen tak. Podél cesty (dlouhé tak půl kiláku) jsme byli rozestavění my a hrnkama a lavórama plnejma vody a snažili se jim to zhasit. Bylo to celkem veselé. Zatímco malí probíhávali po jednom kolem nás rychlostí blesku, Schola se sunula ve skupině jako náklaďák. Byly tam celkem dobrý momenty, když například se k nám přiblížila Evička Smolková, zastavila se tak metr před námi a soustředěně sledovala svůj hořící klacík, který asi po dvou minutách sám od sebe zhasl.
Celkem dost si užil Zub, který zaujal výhodné stanoviště u brodu. Když kolem něj šel durch mokrej Mates, zahřměl na něj: "Až přijdeš do tábora, okamžitě se převlíkneš a přezuješ!" načež na něj vylil asi dva litry vody z potoka. Asi pět minut na to se kolem sunula Schola a Zub: "Ty přívalový deště ne a ne přestat...". Co následovalo se dá snadno domyslet.
Po této krásné hře už tábor ulehl k spánku, až na vedoucí teda, kteří jsme se sešli v kuchyni a rokovali o zítřku. Někdy ve třičtvrtě na jedenáct jsme to zabalili a vydali se taky spát. Jenomže Tryskáči se ještě vydali na K2 a cestou zpátky jsme potkaly Paula s Martinem L. a hodili řeč, která se protáhla asi na půl hodiny a pak ještě měla pokračování u nás ve stanu. Samozřejmě jsme zabrousili i k Orlíkům a k minulému táboru a Paul vyprávěl, jak si kluci na dvoudeňáku nechali napsat lístek na záchod na vyúčtování: WC á 2 Kč.
V noci jsme pak měli nemilou návštěvu místních ostrých hochů, avšak naši roveři vše bezvadně zvládli.

V pondělí jsme (jen Dračice) vyfasovaly službu v kuchyni. Přestože bylo řečeno, že máme vstát až v s sedm, mě Magda vzbudila už o půl. Tím pádem jsme ovšem snídani udělaly celkem brzo a pak nám zbyl čas na pokec.
Počínaje dneškem se opět zavedlo slůvko. Luboš s Tesákem měl malý a nám vykládala Lída. Kluky to překvapivě nebavilo a tak spali, akorát Urboš dělal bordel (pokud si zrovna neprohlížel motorky v jeho bibli, jak nazval své oblíbené a jediné čtivo) a Vašek posílal tichou poštu.
Po slůvku jsme vyrazily na klády. Vylezly jsme někam nad tábor, kde jich byla celkem velká spousta a dohodly jsme se, že uděláme kládovou poštu. Jenže nastal problém, jelikož pro každého pošta znamená něco jiného. A tak děvčata vesele popadly každá jednu až dvě klády a jaly se je táhnout do tábora. Nahoře jsme zůstaly akorát já, Klára a Peťka. Natahaly jsme na hromadu asi patnáct těch klád a čekaly jsme, kdy se ostatní vrátí. No, jenže se nevrátil nikdo. Tak jsme si pěkně po několikametrových etapách odtáhly všech patnáct klád až k zatáčce k táboru, kde jsme potkaly Zuba s Vaškem na kole. Ti nás seřvali kde se couráme a že už je dávno po obědě. Tak jsme si takticky schovaly hodinky a dotáhly každá klády které jsme držely do tábory. Zbytek jsme nechaly Vlkům, kteří to za nás jistě rádi dodělali.
Když jsme přišly do kuchyně, po vděčnosti ani památky a málem jsme ani nedostaly oběd. V podstatě, jak říká doc. Weigl až mě příště o něco požádáte, já se vám na to s klidem vyseru.
Nějakou dobu po obědě (i po našem) se většina tábora odebrala na kole i pěšky k rybníku. V táboře nás zůstalo jen pár a bylo to naprosto bezva. Půjčila jsem si od Peťky vršek od plavek, vzala šortky a šla se slunit a lenošit na plac. Původně jsem chtěla psát canc, potom mi to přišlo jako maření času a usnula jsem. Asi za hodinku a půl jsem se odebrala do stanu, kde jsem ovšem nebyla sama. Náš stan měl totiž 1002 obyvatel. Mě, Sheelu a mouchy. Celej tábor byl zamořenej mouchama. A většina z nich, nevím z jakého důvodu, přebývala právě v našem stanu.
Asi v pět hodin jsme s Peťkou a s Klárou šly vzít sprchu. Osobně zastávám názor, že lepší je se po obědě dobře vyspat a pak se osprchovat, než se hnát pět kiláků do přes kopec abych se vykoupala a umyla a pak když se vrátím do tábora, jsem na tom stejně, ne-li hůř než před odjezdem.
Když se děcka na kolech vracely, Zub to opět někde nevybral. A tak se všichni vrátili, aby nám zvěstovali tu novinu a jeho chudáka tam nechali samotnýho. Nic proti některým Dračicím, ale...
No nic, po večeři se konal táborák a dokonce se i vehementně zpívalo. Nejvíc mě fascinoval Jirka Káčerek, kterej neustále peskoval svoji drahou sestru, která hrála líp než on. V deset jsme malý zahnali spát a pak jsme se s Jitkou, Paulem, Martinem a Evou sešli v Dášiném stanu, kde nám majitelka četla Saturnina, oblíbenou to táborovou knihu.
Pak jsme se všichni velcí sešli na place a Aška, Jirka a Kolumb šli obhlídnout terén na příští hru. My ostatní se přesunuli k ohni, ale než jsme se skoro stačili rozkoukat, ti tři už byli zpátky a Anežka nás přinutila si tu hru jít zahrát taky, abychom věděli do čeho ty nebožátka poženeme.
Jakmile jsme přišli na začátek lesa, Magda okamžitě začala vykřikovat, že ona bude strážce a už se letěla schovat za strom. Když jsme se dohodli kdo bude kdo, poslali jsme Zuba asi 20 metrů nahoru aby nám tam svítil. K němu jsme se měli připlížit, aniž by nás strážci zpozorovali. Ačkoli byli strážci pouze tři, jedinej kdo prošel byla Anežka a to z toho důvodu, že my ostatní jsme dělali strašnej bordel.
Když jsme se všichni dopravili nahoru, ulehli jsme do jehličí a odpočívali. Bylo tam (na rozdíl od tábora) krásně sucho a teplo. Nakonec jsme dali tři minuty ticha a poté se odebrali na zasloužený odpočinek.

Vašek se opět na slůvku nezapřel, jelikož si pravděpodobně předsevzal za úkol vyvraždit mouchy velikou dřevěnou palicí. Musím však při veškeré úctě konstatovat, že mu to moc nešlo.
Dopoledne jsem řezali ty zatracené klády a Jitka, Hela, Petr a Katka jeli navštívit Sestru do nemocnice. Napsali jsme jí pár vzkazů, tak snad ji to potěšilo.
Když se malí odebrali pryč (pravděpodobně zase koupat), obodovali jsme s Honzou Kučerou stany a pak jsme se s Klárou vyplázly na plac. Naším hlavním úkolem bylo luštit křížovky, číst noviny a odpočívat. Pak jsme se trošku pobavily o dnešním divadle, které se mělo týkat mamuta.
Po svačině (na tu už byli všichni zpátky) se konala ona scénka, která však do té první měla co se kvality týče dosti daleko. Ovšem vzhledem k tomu, že se text zakládal převážně na improvizaci (a hrála Schola), tak se dalo fiasko předpokládat. Po scénce následovala bojovka, kdy jsme my velcí představovali každý jedno pravěký zvíře a malí nás měli lovit. Každej jsme měli tři kartičky s kresbou nebo alespoň názvem tohoto zvířete a byli jsme poschovávaní po lese. Pincip byl v tom, že měli samozřejmě pomocí papírových koulí ulovit co nejvíce zvířat. Ovšem nejvýše ceněnej byl mamut a ten byl jenom jeden a ještě k tomu jsme si ho mohli předávat.
S Jitkou a s Magdou jsme se ukryly do maliní, zakryly se celtama a doufaly, že jsme strašně nenápadné. Jenže to zas tak moc nefungovalo, jelikož hned ze začátku se k nám přihnal Zdeněk Máca s Michalem Ležatkou, kterej z nevím jakého důvodu zůstal stát opodál (pak kolem nás ještě asi tak třikrát proběhl, ale nikdy si nepřišel pro žádný zvíře). Zdeněk na to, že místo tří vyfásl pouze jednu kartičku vypadal celkem spokojeně. Asi za půl hodiny kolem nás bleskovou rychlostí proletěl Kolumbus se dvěma špuntama v závěsu. Při té rychlosti jsme ani nestačily zaregistrovat kdo to byl. Pak nás objevil Honza Malčík. Dostal kartičky, ale díky němu se tam přihnali další. Ti nedostali nic, jelikož Magda ten nenadálý zájem komentovala slovy Musíte nás nechat utéct.
No, když už nás ulovili každou třikrát, přesunuly jsme se na kraj lesa. Tam jsem uzřely Jirku Machalu jak zuřivě šplhá na strom. Důvod, totiž Martina Urbánka jsme uviděly hned, jak jsme se podívaly tak o dva až tři metry výš. Martin neustále řval že on není mamut, tak ať ho nechá bejt. Za chvíli, když už se mu Jirka přiblížil na možný dostřel, vítězoslavně zaječel "ha, stejně nemá koulu!"...no, a už ji dostal.
Ještě bych asi měla dodat, že mamut byl nakonec Vašek nebo někdo takovej a chytil ho Mates.
Po večeři se už nedělo nic zvláštního. Dračice vyfasovaly ještě s Sněženkama a Zuzanou noční hlídku.
Jana s Magdou na nástupu vyhlásily turnaj volejbalových dvojic. Když trvaly na dvojicích, přesto, že jsme jim tvrdili že to je málo na tak velký pole, začalo nám bejt celkem jasný proč chtějí právě dvojice. Ne že bych jim to nepřála, ale jak bych se z plna hrdla zasmála kdyby to vyhrál třeba Vašek s Evičkou.
Když se malí odebrali na lože, Dračice a Schola se sešly u Jany a Magdy ve stanu a zazpívaly si pár písní. Já s Jitkou jsme se uchýlily do týpka, kde hrál Jirka na kytaru a Kolumbus vařil strašně dobrou gulášovou polívku. Někdy o půlnoci jsme šly na kutě a já konečně vynalezla to správné údernické heslo.
K této hlášce bych ještě měla připsat, že Zuzanina věc se zubem nezůstala jen u brufenu, ale musela být eskortována do nemocnice, kde jí předepsali antibiotika po šesti hodinách. Na každém rozpisu hlídky se ráno skvěl nápis "Zuzana neměla prášky, nešla vzbudit". Jedinej kdo to vyřešil byl Urboš. Naprosto brilantně: "Zuzano, prášky nebo zdechneš!"

Pro začátek musím říct, že jsme to s Klárou moc nedomyslely, protože zatímco R&R měli službu v kuchyni rozdělenou na kluky a holky, my si to rozdělit zapomněly a tak jsme s úspěchem byly v kuchyni opět obě dvě a co bylo ještě horší, obě dvě jsme musely vstávat.
Tentokrát jsme ale vstávali až v sedm, jelikož Luboš musel jet pro vodu. Akorát Paul s Martinem se obětovali a vylezli z postele o hodinu dřív, protože někdo musel zatopit.
Dopoledne se téměř nic nedělo až na to, že jsem nemohla nalézt hábit a hrály jsme s Jitkou volejbalovej match proti Zuzaně a Heleně. Celá ta akce byla celkem veselá, jelikož se ani Jitce ani mně nechtělo hrát a vůbec nám to nešlo. První set jsme projely s výsledkem 15:1, nebo s něčím takovým. Když jsme prohrávaly 10:0, udělaly jsme z toho v podstatě frašku a neustále nás (jenom mě a Sheelu) popadaly nové a nové záchvaty smíchu. Zuzana akorát obracela oči v sloup. Druhej set jsme sice vyhrály něco jako 15:9, ale vyhnali nás, že prej se hraje na body a ne na sety. Zajímavý bylo, že na druhej set jsme měly skoro horší pole a slunko do očí. No nic...
Odpoledne Tesák připravil pro malý nějakou hru v lese a pak se taky hrála oblíbená to hra z Pavlova, kdy se po lese rozházely kartičky se zvířatama. Děcka jich měli co nejvíc sesbírat a pak vyměňovat aby měli co nejvíce sérií. Mám ale dojem, že nejvíc to bavilo Kolumba, kterej se přidal k nějaké družině a furt lítal sem a tam a nás strašně bavilo ho pozorovat.
Zatímco lítali po lese, s holkama jsme si dali nabatikovat nějaký oblečení. Já si dala jedno z Harvardů, s tím, že by se ten nápis mohl eventuálně překrýt tou barvou. Ani omylem. Ale vypadá to moc pěkně. Pak jsme se šly opět osprchnout. Když jsem si tak stála v té sprše, nad sebou modrý mráčky, říkala jsem si jak nám to počasí vychází a jak se tady nemáme.
No, jenže ve čtyři se strhla naprosto šílená průtrž mračen, která sice trvala tak půl hodiny, ale následky na tábor měla několikahodinové až několikadenní. My s Klárou jsme byly celkem v pohodě, protože jsme se právě chtěly vyfotit v celtách, a zrovna jsme si pro ně šly do týpka. Od tama jsme v pohodě doběhly do kuchyně. Jenže pak to začalo a tak z našeho původního plánu ještě si umejt vlasy celkem rychle sešlo.
Po průtrži se téměř celej tábor dal do práce. Kopaly se kanály na vodu z placu do potoka, nosily se větve z lesa a vydělávaly se podlážky ze stanů. Schola nám k tomu krásně zpívala...!
Podlážkama se překryl kanál a větve přišly do kaluží a na cestu na K2, kde ovšem více zavazely než pomáhaly.
Ke konci, když už nebylo skoro co dělat (akorát Schola se vydala do lesa pro další větve), jsme si s Klárou konečně umyly ty vlasy. Máme krásnou pohodovou fotku, kdy sedíme na lavičce, turban na hlavě, nohy v lavóru a v ruce cigárko. Pohoda džez.
Veselá situace ovšem nastala, když přišla Aška. Přesto se mi zpola vykouřenou LMku podařilo taktně skrýt do ruky. Peťka mi pak věnovala žvejkačku a už zase ze mně byla vzorná skautka tábornice.

Nedovedu si to vysvětlit, ale ve čtvrtek se vstávalo až o půl deváté. Dneska se taky konečně přistoupilo k původnímu programu. Na starosti si ho vzaly Jana a Magda nebo někdo takovej. Vždycky se vytáhla nějaká otázka a každej (byly jsme tam jen holky) k tomu něco řek. Potom se nás pár sesedlo na oblíbeném to místě - v kuchyni a zpívaly jsme a probíraly různé problémy a taky jsme vymýšlely text k dnešní scénce. Sice to nějak nesedělo, že napřed lovili mamuta a pak teprve vyráběli zbraně, ale téměř nikomu to nevadilo. Po scénce si teda děcka zaběhli do lesa pro liány (kusy provazů pověšené na stromech) a pak vyráběli braně. Nejčastěji to byl luk a sekera.
Přede hrou jsem si zahrála volejbal už nevím s kým, ale důležité je, že můj team vyhrál. Konečně se mi taky podařilo napsat pohled Anně do Polska.
Odpoledne taky přijel Radek, Libor a Mončičák. Ta byla tak strašně hodná a přivezla mi můj milovaný pruhovaný svetr abych si v noci měla do čeho balit nohy. První noc mi totiž byla strašná zima na nohy a tak když v neděli přijel Libor s Petrou, okamžitě jsem ji zaúkolovala tím svetrem. Že mi v podstatě mohla přivézt teplé ponožky mě napadlo až tak za dva dny.
Večer jsme se s Peťkou a s Mončičákem jeli projet do Jasenice a na ten odpornej vysokej kopec. Ale ta cesta dolů stála za to. Chvilku po tom, co jsme se vrátili jsem se s partou dalších vydala telefonovat. Tentokrát už pěšky. Eva Šálková mě požádala, zda bych nezavolala k nim domů a zjistila jakousi adresu. Napřed mě sice Honza nepoznal, nicméně, pak jsme si pěkně popovídali. Cestou zpět jsme pak potkali bratry Kratochvílovy, Jarka a Petra Horáka jak jsou do hospody. Říkali, že to s námi nevypadá moc dobře a že by možná bylo lepší, kdybychom si trošku pospíšili.
Aška byla celkem naštvaná a to proto, že spousta lidí šla pryč z tábora, někteří jí to ani neřekli a ty co jí to řekli si nepamatovala.

SEDÍM SMUTNĚ U STOLU HLÍDKA PRÁVĚ ZAČALA MÁM HLAD JAKO NA PÓLU POŘÁD ABYCH MAKALA	EVA SMUTNĚ VYLEZLA KOKRÁ JAKO VODNÍK ... NENALEZLA A VYMKLA SI KOTNÍK
PETROLEJKA PLÁPOLÁ URBÁNEK MLASKÁ ČEKÁM AŽ NĚKDO ZAVOLÁ OHÝNEK PRASKÁ	ZUZKA EVĚ NEPOMŮŽE JELA DO NEMOCNICE KDO ZA TO ASI MŮŽE A KDO NÁM PŮJDE NA POMOC
POZOR NĚKDO KŘIČÍ BĚŽÍM NA POMOC RYCHLE TO TAM FIČÍ NEPŘIJDU TAM O MOC	MICHAL ZACHRAŇUJE EVĚ KOTNÍK OBVAZY UŽ DOŠLY POTŘEBOVAL BY ASI... A MYŠI UŽ POŠLY
SKÁČU DO POTŮČKU HÁZÍM EVĚ LANO MĚLI JSME RAJSKOU OMÁČKU NEBYLA BY LEPŠÍ VANA?

Dáša, Eva

Zhruba ve dvě ráno mě probudil strašnej randál, kterej jsem si po pěti minutách identifikovala na trubku. Ona trubka patřila Krištofům a původně se na ni měl troubit budíček a nástupy a podobně. Jenže k tomu nikdy nedošlo, jelikož nejvíc pokročilej ve hře na tento hudební nástroj byl Zub a to tak, že dovedl zahrát vysokej a nízkej tón.
No nic no, nakonec jsme se teda vykodrcaly z postele a já šla nějaké vlče obrat o baterku. Nevím jak to, ale celkem ochotně mi ji nabídli oba Hamerníkovic kluci.
Když jsme se shromáždili všichni co se shromáždit měli, vyrazili jsme do lesa. Tam se nás deset strážců poschovávalo na území označený červenejma blikačkama a hra mohla začít.
Musím konstatovat, že mě se hrálo celkem fayn. Pěkně jsem si seděla, no ležela, na celtě na jehličí a občas někoho poslala dolů. No, napřed jsem teda posílala všechny, ale potom už jenom ty, co moc dupali. Jenže pár metrů nade mnou byl Jirka, takže ani ti neměli šanci.
Asi za půl hoďky za mnou přišel David Krainer a tak jsme pokecali a já mu pak svěřila celtu a baterku a šla se taky pokoušet. No, to už zas taková sranda nebyla. Protože vždycky, když někdo na někoho posvítil, tak přitom zabral dalších deset lidí. Nic, no. Dvakrát mě na stejným místě sestřelila Maruška, tak jsem si řekla že na ně vyzraju a vezmu to úplně zleva. Už jsem skoro byla nahoře a ... sestřelila mě Peťka. Nicméně se musím pochlubit, že na počtvrté se mi to konečně povedlo. Jsem na sebe hrdá. (taky mám být na co)

Když jsme se vzbudili (opět se, dneska díky hře, vstávalo o půl deváté) pršelo. To nás sice moc nenadchlo, ale co jsme mohli dělat. No, naštěstí to brzo přešlo a tak jsme se v deset na place nastoupili v plné polní (celej kroj). Ta sláva se konala proto, že jsme konečně měli drahou to naši zástavu.
Po nástupu jsme dělali hromadné i družinové fotky v kroji u brány a potom se konala rada Bossů o programu následujícím a také následujících dnů.
Program celého dne vyvrcholil odpoledne, kdy se téměř všechno osazensvo tábora vydalo na fotbal místní versus skauti. Ono se teda jen tak mimochodem v podstatě v pátek nic jinýho zajímavýho nedělo.
Zatímco fanoušci místních zabrali asi tak 15m čtverečních, my skauti jsme obsadili téměř jednu celou podélnou stranu hřiště. Zápas jsme nazvali Jasenický fechtl cup, jelikož většina místního obyvatelstva včetně mužstva se na bojiště dopravila na strojích, pro něž je slovo motorka lichotka.
Osobně musím podotknout, že jsem na fotbal měla ten nejlepší úbor ze všech, totiž kanady, děravé rifle, batikovaný Harvard, šátek na čele a celtu.
S sebou jsme si pro případ dlouhé chvíle vzala canc, svůj a Paulův zpěvník a knihu. Jenže sotva jsem napsala první akord, přišel za náma Michal Ležatka s dlaní plnou krve. Prostě si do ruky vrazil hřebík. Dostal na to asi litr peroxidu a dvě pidimašličky. Jirka Káčerek ho nezapomněl potěšit tím, že prej to má dobrý, protože má dobrou srážlivost krve... Asi za půl hodinky pro něj přijel pan Tesař a odvezli ho do nemocnice. Už se ani neptali odkud je...
No, asi třičtvrtě hodiny po našem příchodu se konečně začalo hrát. Musím říct, že Jaseničtí si byli celkem jistí vítězstvím, jelikož svedli jeden zápas se Slavkovskýma, kteří tam byli před námi a vyhráli 20:5. No, nějak jim to nevyšlo, protože naše silné družstvo v čele s Kolumbem a Lubošem nezahálelo.
Zuzana téměř po celou dobu hry třímala v ruce buben nestále do něj mlátila paličkou a k tomu asi s desetisekundovými přestávkami na nabrání dechu vyřvávala fotbalové pokřiky na Zbrojovku, Spartu a Brňáky. To by ještě nebylo tak strašný, kdybych ovšem neseděla vedle ní a nepřipojovaly se k ní téměř všechny holky i s vlčatama. Někdo jiný se zase chopil trubky a vydával ten hnusný odporný zvuk a málem nepřestal ani po skončení zápasu.
No, vše (pro nás) dobře dopadlo a kluci to uhráli na 5:0. Po skončení se konaly ještě penalty, ze kterých jsme si odnesli další vítězství a to 6:5 nebo tak nějak. Po úplném závěru jsme se s místníma dohodli, že sehrajeme ještě zápas ve volejbale. Jenže to skončilo fiaskem, jelikož se nakonec vůbec neukázali.
Asi hodinku po návratu si pro Sheelu přijeli rodičové a už s sebou měli i Sestru. Na to, že měla pár dní po operaci, vypadala celkem fayn a zdravě. Jitce jsem s sebou věnovala pár kousků mého špinavého oblečení k nim domů do úschovy abych to pak nemusela všechno tahat zaráz. Musím říct, že to byl velmi dobrý tah, protože ačkoli mi tričko vrátili asi měsíc po táboře, bylo vyprané.
Na noc jsem si s Peťkou dala dobrovolně noční hlídku od desíti do dvanácti. Musím říci že jsem hlídala naprosto přesvědčivě a poctivě tím způsobem, že jsem celou dobu proseděla s děckama u ohně. No, ve dvanáct skončil oheň a tím i moje slavná hlídka. Jenže spát jsme šli nakonec někdy o půl druhé, protože jsme ztvrdly v kuchyni s Davidem a Lukášem, kteří měli hlídku po nás. S Ondrou jsme si zazpívali Seržanta Krupkeho a taky jsme se pokoušeli složit nějakou báseň. S politováním musím konstatovat, že mě, narozdíl od Dáši která se účastnila taky, můza vůbec neoslovila.

Přiznávám se, že v hlavní akci dne jsem měla nejvíce prsty já a vůbec mě to nemrzí. Večer jsme se totiž dohodli, že když je v neděli návštěvní den, měli by si všichni uklidit ve svých dočasných příbytcích. Někdy kolem jedenácté tedy nastala potopa, která se týkala všech až na vedoucí, týpko (stejně tomu neušlo) a Scholu, která měla službu v kuchyni.
A tak se všichni výše nejmenovaní museli do asi půl hodiny kompletně sbalit a veškeré věci až na stan a molitany (někteří aktivisti to brali i s nima) vyvléct na protější kopec do určité výše. Že se to týkalo i mně by koneckonců nebylo tak strašné. Horší bylo, že když Jitka odjela, krosnu s většinou věcí nechala v táboře.

PRÁVĚ JDEM ČÍST SATURNINA DOUFÁM ŽE TO BUDE PSINA ALE MÁM NA NĚCO CHUŤ VŠAK NEMUSÍM MÍT PRÁVĚ RTUŤ	MICHAL BĚŽÍ HNED PO DÁŠI STEJNOU TRASU VYBÍRÁ NA HLAVĚ MÁ RUDOU MAŠLI KDO VÍ KDO TAM PŮJDE DÁL
TAKHLE KOUSEK ČOKOLÁDY TO BY DODALO MI GRÁDY NEBO TAKY ZMRZLINA VŠAK HROZILA BY LATRÍNA	TYGŘI VYDALI SE NA LATRÍNU ŽE PRÝ DO TEĎ JEDLI VIDÍM NA NICH SAMOU ŠPÍNU MĚLI OPÍKANOU BEDLI
MYSLÍM ŽE TO ZAJÍM CHLEBEM POD TÍM ŠIRÝM MODRÝM NEBEM STEJNĚ BRZO ZAČNE LEJT ACH PROČ TADY MUSÍM BEJT	BODEJĎ BY SE DIVILI HOUBA TA JE PROŽENE OČI PŘI TOM KULILI ZÁPAL, JIM TO UŽENE
JÓ, BYDLET SI TAK V HOTELU FURT LEPŠÍ NEŽ V BORDELU JENŽE MÁME TU JEN STANY A V NICH ZASE JENOM KRÁMY	NYNÍ MÁME SKVĚLÝ NÁPAD SLOŽIT NÉCO NA VAŠKA JE TO LEPŠÍ NEŽLI CHRÁPAT TO PAK BUDE PŘEDNÁŠKA
SIC JSME DNESKA UKLÍZELI LETECKÝ JSME MĚLI DEN NELENILI BYCHOM ABY VŠAK TEĎ UŽ JE TO ZAS JEN SEN	VAŠEK ŽENE SE UŹ ZPÁTKY DOLŮ U STUDÁNKY ZASTAVIL KOLEM NĚHO PLNO MOLŮ JEN ABY JE UNAVIL
DÁŠA NA K2 VALÍ JEN ABY TO STIHLA HŮŘ JSOU NA TOM JEN TI MALÍ SPADLA TAM I VIDLA	POTOM BAFL NA TYGRY TI VŚAK VŮBEC NELEKLI SE MÍSTO TOHO HODILI HO PŔED MÝM STANEM DO LOUŽICE
TEĎ UŽ VALÍ ZASE ZPÁTKY ČÍST NÁM PĚKNOU KNÍŽKU ZAČTEM SE ZAS DO POHÁDKY A VYJÍME SPÍŽKU	LÍDA SMAŽÍ BRAMBORÁKY JSOU VŠAK VELMI MASTNÉ JEN CO TENTO TÁBOR SKONČÍ UŽ NEBUDEM KRÁSNÉ

Dáša, Eva, Bára

Taky je nutno přiznat, že ubytovat se v gemmě nebyl zas tak blbej nápad, jelikož Zub s Vaškem a Petr Horák naházeli všechno dovnitř, pevně uzavřeli a celou tuto věc odtáhli nahoru. Tam si sedli a začali skandovat že chtějí tu vodu. Jo, ještě tak nějak podobně jako kluci s gemmama to měli zařízený kluci Hamerníkovi, jelikož oba vlastnili vojenskej spacák a tak naprosto všechno co našli a vlezlo se tam do něj narvali, zazipovali a táli nahoru jen to. Kytaru nechali s klidným svědomím viset ve stanu.
Když už se téměř všichni shromáždili nahoře, začala ta příjemnější práce a to vyhazování věcí které zbyly ve stanech. Tak například u Tesáka a Urboše to byla veliká žeň. Špinavý prádlo jsem jim bohužel, nebo spíše bohudík už vyhodit nestačila, jelikož i tato bohulibá činnost byla časově omezena.
Když jsme to všechno natahali zpět a začali uklízet, napadlo nás rovery, že by to tomu týpku přece jen nemělo jen tak hladce projít. Tak zatímco obyvatelé si pěkně seděli v kuchyni či komandovali vlčata, my jim úspěšně vynesli ven všechny jejich osobní věci a přídavkem stáhli plachtu. Není mi zcela jasné proč, ale vůbec se jim to nelíbilo.
Odpoledne jsme se s Peťkou projely do Jasenice a to za účelem telefonování, jelikož jsem potřebovala vyzjistit, kdy se Jitka vrátí. Blbý bylo, že jsem si nevědomky půjčila Urbošovo kolo (moje bylo nepojízdný) a to taky nebylo zrovna okey. No nic. Přežili jsme to všichni tři - já, kolo i Martin.
Kolem páté pak přišel do tábora Miguel, že prej má auto někde v lese, jelikož zabloudil. No, aspoň jsem se prošla po okolí.
Večer se pak hrál volejbal a každá družinka si dělala vlastní večeři na vlastním ohni; zpravidla polívku a guláš. Musím přiznat, že to měli moc moc dobrý.

Druhá neděle na tomto táboře začala tím, že Zub a Libor hodili Miguela do potoka a to proto, že hnedka od rána chodil po stanech a všechny budil.
Tato neděle byla také významná proto, že poprvé v historii našeho oddílu se na táboře mše konala prostřednictvím rádia. Když jsem přišla k ohni kde se to konalo, všichni seděli na zemi v kruhu, v jehož čele seděla na židli Irena a na klíně měla postavené rádio a tvářila se velmi vážně a zbožně. Celá mše proběhla celkem bez problémů a v pohodě, akorát nás mrzelo, že jsme nemohli jít k přijímání.
Po skončení, když jsme se vrátili o normálu, jsme začali s organizací Olympijských her. Všechny děcka včetně R&R jsem rozdělili do pěti družstev. Každé mělo jednu barvu olympijských kruhů, osm členů a zastupovalo jeden kontinent.
Hned ze začátku dostali za úkol vyrobit si vlajku, vymyslet dres a pokřik. My, co jsme se prohlásili za rozhodčí jsme mezitím vymysleli a připravili disciplíny, a rozdali si funkce a jména.
Ve tři jsem slavnostně zahájila OH tím, že jsem na K2 zapálila pochodeň a seběhla dolů k ohništi, kde už byli nastoupeni všichni včetně rodičů a těch, co se neangažovali. Jirka slavnostně zapálil olympijský oheň a začalo představování jednotlivých družstev.

Evropa vyfásla modrou barvu a tak aby to ladilo měli i modrý dres a jejich vlajka se skládala z několika vlajek evropských zemí na modrém podkladu. Jejich pokřik zněl My jsme děcka z Evropy, zvládneme to líp než vy!.

Asie, přestože měla mít žlutou barvu a tím pádem i vlajku se díky SSSR zabarvila trochu doruda (celý dopoledne jsem se nima o tom hádala; jako vlajku měli tmavě oranžovou skoro červenou deku s tenkejma žlutejma proužkama a celou dobu mi tvrdili, že to je přece žlutý!. Pak to vylepšili a z vlčáckejch šátků si tam udělali sovětskou pěticípou hvězdu). Jejich kroj se skládal ze všeho rudýho oblečení co našli. Maskota udělali z Lucie Příhodové, kterou posadili na kolečko, na hlavu jí dali vojenskou helmu, do ruky flašku s vodkou Gorbačov, která se skládala z vody a trochy slivovice pana Tesaře a nazývali ji carevnou. Jako pokřik si zvolili opět Gorbačova, zpívaného na nápěv Tety Kláry.

Austrálieměla zelenou, a ti se - alespoň co se vlajky týče - dle toho řídili. Někde sehnali jakejsi zelenej hadr a doprostřed nalepili obrázek klokana. Jako kroj si zvolili šedá trička naruby a opět přilepeným obrázkem klokana. Pokřik zněl We are Australia. Olympic games in 1999 winners.

Amerika dostala barvu červenou. I když dres červenej neměli, musím uznat, že lepší a pro Američany vhodnější si ani neodvedu představit. Kanady, maskáče, černý trička (holky bez rukávů), šátek na piráta a sluneční brejle. Všichni komplet. Vypadali opravdu dosti americky. Na vlajce už ta červená trošku vidět byla. Vlajku totiž představovalo červené tričko, ke kterýmu byly přišpendlený černý kalhotky a černá podprsenka. Američani fakt sedli. A pokřik? Who is free? Americans! Who is Cool? Americans! Who is the best? Americans! Who are we? Of course Americans!!

U Afričanů (zbyla na ně překvapivě černá) si nepamatuju vlajku. Jako dres měli všichni černý šortky a holky bolerka. Kluci jinak nic. Místo pokřiku nám předvedli pohřeb jednoho člena skupiny (Tom Chytil). Nechápu kde to mohli tak dobře nazkoušet, ale vypadalo to výborně, protože tu fůru sena, pod kterou ho položili nakonec fakt zapálili. Vypadalo to fakt dobře a na porotu rozhodně udělali dojem.
Po představování složila za vedoucí Aška a za soutěžící Zub slib, že všichni budeme čestní a spravedliví. Poté se hned přistoupilo ke hrám.
První disciplína bylo přejít po kládě nad obrovskou kaluží uprostřed tábora (kterou si Paul předsevzal dobrovolně /řekl, že radši dělá toto, než aby ho poslali dělat něco horšího/ vysušit a pokaždé mu tam znova napršelo).
Potom se šlo k potoku, kde už byla nachystaná lávka skládající se z jednoho lana dole a z jednoho nahoře. Mohli si polepšit tím, že při přechodu udělali nějakej cvik.
Po lávce se jel okruh s kolečkem. Tam se ovšem kvůli nedostatku času neúčastnili všichni a z každého družstva jely jen dva páry. I tak to však stálo za to.
Jako čtvrtá disciplína měl být původně sjezd na lyžích, ale po dvou pokusech, kdy se nám rozbilo vázání jsme to stornovali a celou olympiádu jsme ukončili skokem s kufrem.
Přesto, že byly jen čtyři disciplíny, musím říct, že na počítání výsledku to bohatě stačilo. Ty nás ovšem dosti překvapily, protože za favority byli považováni Američani a ti se umístili za Evropou a Asií až na třetím místě. Za nimi následovala Austrálie a uzavírala to Afrika.
V podstatě celá akce proběhla bez zranění a vážných problémů a i potom to až do táboráku bylo okey. Pan Tesař se vydal do Třebíče nebo kam pro Sheelu a tak jsem měla o zábavu postaráno. Původně jsem teda pro ni měla jet já s Tesákem, ale kvůli OH nám to nevyšlo. Odpoledne taky odjel Michal a s ním měla původně jet i Petra Mončičák, ale z toho nakonec sešlo, protože děcka jí odnesli poschovávali věci.
Pak už se nic zajímavýho nedělo, až do půlnoci, kdy za námi k ohni přiběhl Adam, že tady zase jsou ti kluci, co přišli před týdnem. Tak jsme se vrhli na plac, kde už se začala slízat i Schola. Naši kluci s panem Tesařem v čele už se za nimi vydali, protože miláčci návštěvníci nám mezitím stačili zlomit most a utekli.
Asi za deset minut jsem se rozběhla za nimi (samozřejmě následována ostatními), protože řev bylo slyšet až do tábora. Tak jsme tak přiběhli k nim a vidíme kolečko z našich kluků a uprostřed leží dvě motorky i se svými majiteli. Ti byli nakonec nuceni nám je vydat s tím, že si pro ně ráno přijdou. Tak jsme si všichni mysleli jak je to už v pohodě, motorky zavřeli do hangáru ke kolům a že půjdem spát.
No, jenže hošánci to tak nehodlali nechat a během půl hoďky se u tábora objevila parta opilejch rváčů, že prej si jdou pro ty motorky. Debatu z naší strany vedl pan Tesař a hoši jak byli nametení, nevěděli jak se z toho všeho maj vykecat. Napřed sice byli dosti agresivní, ale pak už se šlo s nimi i domluvit. Vzali jsme si jména a číslo občanky jednoho z nich (pravděpodobně jedinej, co ji tam měl) a pak jsme se Jitkou ošetřily mluvčího, kterej měl tu smůlu, že se otřel o nůž pana Tesaře. Ale zavázaly jsme mu to pěkně. Asi po půl hodině si kluci odvezli obě motorky a byl do konce tábora klid.

Já nevím proč se to tak rozmáhá (a vůbec nic proti tomu nemám), ale v pondělí se vstávalo, no kdyby o půl deváté; v devět. Na tento den byl taky plánovaný pěší jednodenní výlet do Náměšti. R&R a Schola k tomu.
Vystartovali jsme v 10.30 asi za dvě hoďky jsme v pohodě došli k rybníku. Tam jsme se rozdělili - všichni šli do města a já s Peťkou jsme se šly vykoupat. A dobře jsme udělaly. Bylo to fayn a v pohodě, nikdo nás netopil a bylo nám krásně.
Asi o půl druhé jsme vyrazili k městu, protože ve dvě jsme měli sraz na náměstí. Cestou jsem si koupila lidovky a tak jsme si tak pěkně vykračovaly po městě. No, jenže ve dvě jsme nikde nikoho neviděly. Až asi po čtvrt hoďce jsme potkaly Kláru, která sháněla batikovací barvy a ta nám řekla že někdy asi ve tři je sraz na autobusovým nádraží.
Tak jsme si s Peťkou nakoupily jídlo a k tomu Starobrno a uchýlily jsme se do stínu na most, kde jsme si užívaly letní pohody.
Ve stanovené tři hodiny jsme dorazily k nádru, kde už téměř všichni seděli a začalo předhánění, kdo se měl lépe. Samozřejmě se měli líp oni a jsou to ještě větší drsňáci než my:).
Ve čtvrt na čtyři jsme zjistili, že nám ujel autobus a další že jede až o půl šesté. Ještě než jsme se vydali na zpteční túru jsme se stihli pohádat, kdo za to všechno může.
Sotva jsme ušli asi půl kilometru, ohlídli jsme se a vidíme Evu Šálkovou jak stojí u takovýho toho modrýho náklaďáko-autobusu a hodlá nastoupit. Protočili jsme panenky a začali nadávat, jenže pak na nás Eva začala vehementně mávat až jedeme s nima. Tak jsme tam nakonec všichni doběhli a všech 22 členů výpravy se nasomrovalo do autíčka. Nemusím ani podotýkat, že všichni kluci seděli. Bylo tam 15 sedadel. No, dojeli jsme až do Čikova a odtamtud jsme se asi za půl hodiny lesem prodrali do tábora. Cestou jsme s Klárou ještě vydaly přísné nařízení taktního pomlčení a na případné dotazy odpovídat, že jsme jeli autobusem do Čikova, jelikož ten do Jasenice nám ujel.
Hned po návratu (tedy, jak na nás přišla řada) jsme se s Peťkou šly osprchovat. Tak jsme se krásně umyly a utřely, ale vzhledem k tomu, že kolem sprchy se pohybovalo abnormální množství lidí, okamžitě na nás přiletěla salva vody. Naštěstí nás to celkem minulo. Já na to trefa v domnění, že dají pokoj. Tak jsme se doutřely a dvě minuty po první salvě následovala druhá. Na to už jsme neřekly nic abychom neprovokovaly. Nuž jsme se opět utřely a už jsme se dokonce stihly i oblíct a do třetice všeho dobrého - aspoň kýbl, naštěstí jen vody (Hela pak dopadla hůř). Já povídám zásah a Libor potopená.... No nic... Když jsem se vracely s Petrou do stanu, potkaly jsme Kolumba, kterej si velmi milým hláskem zpíval :chytila jsem na pasece divnej hmyz, odborníci říkají mu syfilis...:.
Poté co jsme se všichni zregenerovali se konala další scénka, tentokrát o směnném obchodě. Jana, Magda a Eva Š. za dva kotlíky. Dnes zahráli výborně.
Pak už se nekonalo nic závažného, tak jsem se opět pokoušela si zašít rifle a vyprala jsem si ručník. Jo, a Petr s Paulem a Martinem L. mi spravili brzdy na kole.
Večer jsme se já, Jitka a sourozenci Krištofovi a Káčerkovi sesedli v týpku a vymejšleli otázky na pokladovku. Nejoblíbenějším slovem se stalo meningokotída. No, není krásný?

Tak včera jsem si to vybrala a dneska jsem zas musela vstávat o půl sedmé. Po snídani šly děcka hrát do vesnice vyměňovačku, Scholu jsme vyhnali na jabka a až na Kolumba, jsme se včerejší večerní sestava sesedli v kuchyni a projednávali pokladovku. Potom jsme cosi psali v hangáru a stal se takový menší incident. Vašek strašně otravoval Urboše a ten ho chytl pod krkem a pak položil na zem. Já s Klárou jsme mu šly dát facku (zas tak často se nezadaří a on to přece jen někdy potřebuje), načež se Vašek vytrhl a shodil mě na zem (taktak jsem hlavou minula lavičku). Anežka ho okamžitě seřvala a tak se odebral pryč. Možná (no, spíš ne) by to bylo v pohodě, kdyby za mnou nepřišla Evička Smolková, že Dáša je ve stanu a brečí. Tak jsem se zvedla a šla napřed za ní a pak za Vaškem. Prošla jsem se až k zadnímu brodu a nikde jsem ho nemohla najít. Asi čtyřikrát jsem ho volala a nic. Na zpáteční cestě se mi ale Vašek ozval a tak jsem se vyšplhala za ním nahoru. Tam jsme už celkem v pohodě pokecala a Vašek mě dostal tím, že se mi sám od sebe omluvil první, i když jsme se měla spíš omlouvat já jemu. Vlastně kvůli tomu jsem tam šla. 1:0.
Tak to bylo v pohodě. Vykračovala jsem si k táboru ve skvělé náladě, kterou se však okamžitě podařilo zkazit Jitce tím, že mi s naprosto nechutně vážnou tváří oznámila, že se mnou pak chce mluvit. Pak se mnou pěkně dlouho nekomunikovala.
Asi půl hodinky po tom se vyráželo na odvetu na fotbal. Vašek se sice tvářil, jako že už se nevrátí, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a opět hrál.
Musím říct, že tentokrát byly síly poněkud vyrovnanější, protože o přestávce to bylo jen 1:0 pro skauty. Zuzana se opět ujala bubnu a holky neustále vymejšlely nové a nové pokřiky na naše i na cizí hráče. Nakonec to skončilo oněch 1:0 a největší akce neměla s fotbalem vůbec nic společného. Stalo se to, že Mates tak otravoval, že dostal po držce od vlastní sestry a ta tím téměř dala povel k k tomu, aby ostatní holky začaly honit malýho Plhala po lese i po hřišti.
Po večeři jsme se rozdělili a jeli poschovávat všechny zprávy, jelikož hra měla začít už tuto noc. Po večerce jsme se známá parta sešli v jídelně a o něčem se bavili. Akorát že tam furt očumovala Zuzana a nechtěla jít spát, což nás (teda mě určitě) strašně štvalo.
Pro tradičního věřícího je život komentářem posvátných textů. Pro konvertitu jsou posvátné texty komentářem života.
Někdy ve čtvrt na jednu jsme se sebrali a šli na plac vyřvávat Ovčáci čtveráci a tím všechny vzbudili (což byl také úmysl).
Všichni měli vylézt na plac a tam na stožáru najít zprávu, kde by měli napsáno, že další zpráva je v jámě a v jámě bylo pozdě, zpráva je na stožáru. No, všichni až na Zuba, kterej se dožadoval rovnou třetí zprávy která visela nahoře, to splnili bez keců (no, až na Sněžky, za ty ale orodovala Ažka). Zubova parta to ale stejně měla jako první a tak i papír utrhli a uzavřeli se s ním do kuchyně a nikoho tam nechtěli pustit, dokud to nevyluští. To ovšem nebyl zas tak moc dobrej nápad, protože přesně podle nich se zařídily Dračice a ještě k tomu jim to trvalo strašně dlouho. Protože když Tygři můžou, proč by nemohly i Dračice. Ostatní skupiny (až na Sněžky) už byly schopny se domluvit. Akorát asi půl hodiny jim trvalo, že by možná bylo dobrý si to vyluštěný psát na papír.
Sněženky jsou totiž kapitola sama pro sebe, protože jsou malé, a to je krutý je budit tak v noci a chce se jim spát a je jim zima a morseovka v noci, no to snad ne.... Jen co nás (mě a Jitku) takhle seřvala Anežka, dostaly jsme dopal na primadony Janu s Magdou. K tomu už nemám slov.
Nakonec jsme se s Jirkou a s Ažkou sešli v jídelně a opět se bavili o hře. Ovšem vzhledem k tomu, že podle zažitého vzoru nic neřešilo jsem šla radši spát. Jojo, já si ty svoje dny umím dobře zužitkovat.

Tento den byl ve znamení pokladovky. Vyráželo se hned po nástupu. Vedoucí sice měli službu, ale, protože Dášu furt bolela noha, tak za mě zaskočila tím pádem jsem mohla jít s Dračicema.
Když jsme byly nastoupeny k odchodu, holky napadlo, že bychom mohly jet na kole. Řídily jsme se heslem co není zakázáno je dovoleno a tak jsme nadšeně vyrazily k obchodu. Tam jsme nekoupily, vyzvedly si (až jsme si vyčekaly frontu) zprávu a pak ji zase vrátily prodavačce, která nám za to dala každé čokoládu. Jenže když jsme si tak seděly venku a holky luštily tu zprávu, jel kolem Radek Hejmala autem do práce a seřval nás, takže jsme poté byl nuceny se vrátit a zbytek vzít pěšky. Jo, strašně mě fascinovalo, když si téměř všichni mysleli, ba někteří o tom byli dokonce přesvědčeni, že otec vlasti je praotec Čech. Někdo typoval i J.A.Komenskýho. No, chytrýmu napověz, blbýho kopni...
Až přijde den, kdy se na střepy rozbije tvůj sen, neplač a nezatínej pěsti, vždyť střepy přinášejí štěstí!
Z tábora jsme se vydaly k rybníku. Jenže tam bylo poněkud plno - Tygři a Schola. Tak jsme se pěkně střídali, když tu se polovina Tygrů sbalila a šla na další stanoviště a Paul s Martinem tam zůstali aby to doluštili. Uznávám že s těma kolama to taky nebylo zrovna nejčistší, ale narozdíl od to, bylo na začátku hry řečeno, že družstva se nesmí dělit. Takže na základě tady toho proběhla hádka a následně bitva deseti holek proti Paulovi a Martinovi o ten papír se zprávou. Pak se kluci uraženě zvedli a odkráčeli. Musím se přiznat, že nám to ale bylo stejně na nic, protože i přesto, že jsme se dali dohromady se Scholou, tak nám to moc nešlo. Doteď jsem v podstatě systém té šifry nepochopila. No, ale otázku a další místo jsme z toho vyrozuměly a tak jsme se vydaly ke studánce. No, ještě že jsme s sebou neměly ty kola. U studánky jsme nenašly lautr nic, a tak jsme to po půl hodině vzdaly a odebraly se do tábora na oběd. Tam už seděli Tygři, převelice se na nás mračili a Vašek okamžitě jak nás spatřil začal řvát na Kláru, ať si nás zapíše a distancuje ze hry, protože nehrajeme fér.
Po obědě jsme měly chvilku odpočinek a pak se mělo vyrazit dál. No, holky taky vyrazily. Já zůstala v táboře a v podstatě s přestávkama spala až do asi půl deváté. Úspěšně jsem zaspala vítěze pokladovky (stejně to nakonec vyhráli Tygři), mši, což mi zas tak moc nevadilo, ale taky porci smetanovýho dortu, což mi vadilo celkem dost. Naštěstí mi kousek nechali, tak jsem se pak na noc mohla dobře nadlábnout.
Ten večer nějak přišla řeč na to, jak je Jirka Káčerek dobrej, protože se mu ještě nikdy nikdo nedostal do stanu aby se neprobudil. To nás ovšem s Jitkou inspirovalo, protože jsme právě tu noc měly hlídku.
Tak jsme se tak kolem půl třetí odebraly k týpku. Já držela plachtu aby Sheelu moc nebylo slyšet jako leze dovnitř a ven a Jituš šla hledat Jirkovy boty, které jsme si večer prozíravě prohlédly. Jenže co se nestalo, Jirka se vzbudil, posadil se, asi půl minuty na sebe s Jitkou hleděli a pak zase spal dál. BTW, ráno vůbec o ničem nevěděl. Nakonec asi po pěti až deseti minutách Jituš jednu botu našla (v týpku, zvláště na Jirkově a Petrově straně byl strašnej bordel, proto se při bodování dělilo na dvě poloviny) a hurá s ní do kuchyně. Tam jsme mu ji zevnitř ozdobily asi třemi lžícemi hořčice a do toho přišla trocha kečupu. Když ji Jituš v týpku ukládala zpátky na místo, tak už jsem šla taky dovnitř a vehementně jsem hledala Saturnina, což byl velmi dobrý tah, protože se vzbudila Eva a tázala se, co tam děláme. Ráno nás pak vehementně bránila, protože nás tam viděla a nic jsme nedělaly.

CELÝ TÁBOR KLIDNĚ SPÍ
O DRAČÍCH REJDECH NIC NEVÍ
ZROVNA JDEME SCHOVAT BOTU
MŮŽEM ČEKAT JENOM SLOTU. SNAD NEBUDE MÍTI ŠOK
JINAK Z NĚHO BUDE CVOK
AŤ V HUMOR VŠECHNO OBRÁTÍ
A HLAVY NÁM NEZKRÁTÍ>

Potom jsme se ještě pokusily oddělat Tesákova a Urbošovi střechu, jenže jsme měly několikerou smůlu, protože jednak se Martin vzbudil a pak když se nám povedlo odháčkovat ten provaz po celý délce, nešlo to zdělat přes rohy. No nic, jeden úspěch jsme už měly a s tím jsme si bohatě vystačily dokonce tábora.

Ráno bylo celkem veselo, akorát nás mrzí že jsme neviděly Jirku, když si tu botu obul. Když nám o tom při snídani něco říkal, byla jsem ráda, že piju kakao a mám obličej zakrytej hrnkem. Jenže nastal strašnej problém, protože Irena prohlásila, že jí chybí asi litr kečupu a to teď díky Jirkovi bylo na nás. Takže jme byly s Jitkou nuceny to na sebe Ireně prozradit. Naštěstí nám naslouchala a uvěřila nám, že my v tom rozhodně prsty nemáme.
Dopoledne se děly samé drobnosti. Balily jsme sladkosti do pokladu, Zuzana praštila Adama Kloboučníka džberem na vodu a ten pak měl naražený žebro, Svišti vybrali Ministrům jámu, Jiřík dělal pokladovku pro Ašku a Klára s Evou zase pro Tygry, kteří měli svoji jámu pod gemmou.
Odpoledne se konal maškarák. To znamenalo, že se tak polovina tábora za něco převlíkla a strašně zmalovala. Já šla za Krysaře. Měla jsem svou oblíbenou celtu, půjčila jsem si Jiříkův širák a k tomu jsem komusi (jo, Lukášovi Hamerníkovi) uzmula trubku. Už jsem se dokonce i naučila na ni vydávat jakýstakýs zvuk. Poté, co jsme udělali několik hromadných fotek, jsme se za zpěvu a pokřiku vydali do Jasenice. Tam jsem se usadili na hlavním náměstí do stínu a začali po dvojicích zpívat. Každý kdo něco zapěl, měl od Kolumba nárok na kresbu na tělo. Tudíž jsem se nechala překecat a s Tesákem jsme to celé uvedli duetem Prší prší jen se leje. Asi za půl hodinky se začala hrát rozplítaná, ale to zrovna jel kolem do tábora Luboš Žáček, a tak jsme se s Peťkou svezly, protože ve čtyři měl začínat volejbal proti místním. Samozřejmě, že se nedostavili.
Asi v pět nám (mě a Jitce) bylo řečeno, že za odpadovkou máme poklad. No, jenže za odpadovkou byl nejen poklad, ale i pole kopřiv. I přesto jsme se statečně (za asistence Vlků) pustily do hledání. Asi po půl hodině jsme se šly převlíct do tepláků a něčeho s dlouhým rukávem a po hodině jsem na ty kopřivy vzala kosu. Mezitím jsme to asi dvakrát vzdaly a vždycky když jsme se vrátily kolem nás poletovali Vlci a furt řvali že oni ví kde to je a co jim dáme za to, když nám poradí. Slíbily jsme jim tatranku, ale vzhledem k tomu, že nám nepodali žádné užitečné informace, tak nic nedostali. Ve finále tam přišel i pan Tesař a pronesl, že poklad je modrobílej a pak nám i pomohl hledat. Napřed něco našla Jitka, další taky našla Jitka (to jsme tam nechaly, jelikož to bylo pro Tesáka) a konečně do třetice se mi podařilo najít to svoje. Jelikož to byly sprchový gely, odebraly jsme se k umývárce a otestovaly jsme to na svých jemných nožkách.
Tento večer se pak konal slavnostní nástup v kroji, kdy se rozdaly tři žlutý a tři hnědý šátky. Já s Klárou jsme držely vlajku na kterou se slibovalo. Musím říct, že to byl fakt super pocit a bezva atmosféra.
Potom jsme se ještě v krojích přesunuli k ohni, kde jsme si na úvod zazpívali kánonem Červená se line záře a pak Hymnu Čs. katolických skautů.

JEDNOU TAKHLE VEČER V PARKU POVÍDÁM SI S DUBEM SNÍDÁM PŘITOM ROHLÍK V PÁRKU UŽ PŘICHÁZÍ DUBEN	AUTO FRČÍ PO SILNICI RUŠÍ CELÉ OKOLÍ MÁM POLEPTANOU SLIZNICI DOUFÁM ŽE TO PŘEBOLÍ
MĚSÍC SVÍTÍ HVĚZDA PADÁ KDO JI CHYTÍ - TO NÁŠ TÁTA	EVĚ ROSTE BRADAVICE TO Z NÍ BUDE KRASAVICE NA NÍ ROSTE CHLUP A BLECHA Z NÍ KUK
MEZITÍM SE ZPÍVÁ V LESE OHÝNEK PRASKÁ MRAVENEČEK TĚŽKOU KLÁDU NESE A BERUŠKA MLASKÁ	NAPOSLEDY KOUKNE SKOČÍ EVĚ DO SPACÁKU EVA JEŠTĚ JEDNOU HOUKNE A UŽ FRČÍ DO LAPÁKU

Dáša

Někdy, vůbec nevím kdy (to už jsme všichni byli převlečení) si nás s Jitkou zavolali do týpka a řekli nám jaký máme úkoly na stezce odvahy.
Začátek byl u brodu (já je měla posílat). Odtama se šlo k první červené blikačce na začátku lesa, pak ke druhé a ke třetí. Od té šli k Tesákovi, kterej seděl na děravý popelnici a bušil do ní klackama. Pak se šlo kolem dvou svíček (který samozřejmě zhasly, jelikož celej večer bylo neobvykle větrno) ke Kolumbovi, kterej zas měl viset na stromě, ale už nevím proč nevisel. Po několika dalších svíčkách následovali Urobš se Zubem, kteří se po laně posílali panáka se svítícím xichtem z blikaček. O pár metrů dál byl Petr Horák a brousil si kosu a když konečně vyšli z tohoto hrůzostrašného lesa, uzřeli Janu, jak pobíhá v plavkách po louce. Od Jany se šlo ke svíčce přilepené na stromě na cípu lesa a odtamtud dolů k Jitce.
Jako první šel Jirka Káčerek aby pak pomoh Jitce. Po něm šly Katka a Peťka. Probudit Dášu, Vaška a Evu jsem po několika marných pokusech vzdala. Schola až na tu Káťu byla celá shit. K těm na konci tábora už v podstatě ani nemám slov. Vzhůru byla ještě Verunka a ta mi pomohla budit kluky. No, to byla taky celkem akce. Na podrobnosti se pro jistotu ani nepamatuju.
S Verunkou jsme si pak stezku prošly jako poslední a s sebou sbíraly lidi a blikačky na trase. Původně jsem si ji chtěla projít jako normální člověk, ale doprovod v podobě ukecaného Tesáka mi to nedovolil, tak jsem se musela spokojit s tím, že mi naprosto nečekaně skočil za krk Urboš.
No, spát jsme šli někdy před třetí, předtím jsme ovšem ještě s Jitkou stačily probrat naši noční akci. Jitka říkala, že mluvila s Jirkou a ten říkal, že by strašně rád věděl kdo to byl, protože je fakt dobrej že se mu to povedlo. Ale že Jirka ví že ten kdo to udělal se nikdy nepřihlásí, protože ví, že by ho Jirka zabil. A když spolu čekali na příchozí ze stezky, tak se Jitky ještě naposledy zeptal jestli fakt neví, kdo to udělal a Jituš na to prostě a jednoduše odpověděla, že ne.
Mimochodem, tohle byla naše poslední noc na našem milovaném letišťátku.

No, den nám začal opravdu suprově. Probudily jsme se někdy kolem čtvrté nebo páté a kolem se ozýval velmi nenápadný šramot. Jitka povídá "Oni nám berou střechu!". Já na to "No, počkáme co udělaj, a pak se uvidí" a spaly jsme dál. Když jsme se asi půl hodiny na to probudily, zjistily jsme že nám ji dooddělali. Rozhlédly jsme se po táboře a nebylo normálního stanu, kde by nebyla oddělaná. Až na Magdin a Janin. Na tom se teprve pracovalo.
Jenže se nám chtělo na K2 a jelikož nám byla strašná zima a už jsme se probudily, tak jsme si ji pracně přikurotvaly zpět. Existuje důkaz, že jsme byly jediné, kdo ji tam ještě tak v sedm ráno měl. Jenže to jsme zase spaly jak miminka. Když jsme se ráno v obvyklý čas vzbudily, střecha byla zase ta tam. Sígři jedni malí.
Po snídani se začalo s bouráním tábora. Schola se zase nezapřela a některé Dračice se k jejich koncertu s chutí přidaly. No, ale nakonec možná přece jen něco udělaly.
Po obědě jsem spočinula v týpku a trošku se prospala, abych měla dosti sil na stavění gemmy. To se mi nakonec s Jiříkovou pomocí povedlo.
Večer se pak konal táborák, kde jsme se celkem dobře pobavili s Radkem. Při písni Báječná ženská jsme si podali ruce a pak jsme začali vymejšlet další příhodné songy. K tématu nás ještě napadlo Kdyby tady byla taková panenka, nebo Jasná zpráva.
Jelikož všichni šli celkem brzo na kutě a Dračice se Zubem se sbalili a šli spát nahoru do lesa, kolem půlnoci už tam zůstala silná pětka. Já, Jitka, Radek, Paul a Jirka. Ještě Jirka Machala, kterej spal u ohně, byl vzhůru a neustále měl snahu se s námi bavit. Ještě za náma vždycky na chvilku zašlo pár lidí. Takovej Urboš se přihnal někdy před půl třetí s tím, že mu je na place zima a ukrad Zdeňkovi karimatku.
Musím říci, že Jiřík Káčerek byl celkem akční, protože nakonec přitáhl z týpka půlku ferneta a tak to tam začalo kolovat. Všichni jsme se stačili tak dvakrát napít a pak už byla Jiříkovým přičiněním flaška prázdná. Ten se pak začal předvádět jak strašně je opilej a že je mu úplně všechno úplně fuk a ze všeho nejraději kolem sebe mával vzduchovkou.
I muži mají své dny...

V gemmě bylo teplo. Aspoň jednou. Však se taky říká to nejlepší na konec.
Ráno se vstávalo v devět a pokračovalo se v bourání tábora včetně kuchyně a Himalájí. To jsme ovšem s Jitkou nemohly nechat proběhnout jen tak a naposledy jsme si tam zašly a pak si svorně zazpívaly Internacionálu. Poté jsme toto nejoblíbenější a nejvíce navštěvované místo v táboře (umývárka je v opozici) opustily se slzou v oku.
Oběd se konal už ve dvanáct a byly dva párky v rohlíku. Pak už jsme se my pěší (na mém kole jel dle dohody Petr Horák) rozloučili a vydali se na vlak do Náměště přes osmnáctero brodů. Strašně mě fascinoval Vojta Dvořák, kterej šel celou cestu (i po silnici) v gumákách. Já osobně šla bez ponožek a dobře jsem udělala, jelikož hned po prvním brodu mě přestalo bavit balancovat na viklající se špičce nějakýho kluzkýho kamene a procházela jsem vodou. Chvilku jsem šla i na boso, ale, boty jsou boty. Cestou nás předjeli naši kolisti a taky jsme potkali nějaký skauty co šli do Jasenice.
Na nádraží jsme došli (předtím jsme se ještě se Jitkou stavily v jednom domku pro vodu) chvilku po půl třetí a po třetí už nás i s kolama vlak unášel k domovu.
No, musím říct, že jsem byla ráda, že nemusím jet do Slatiny na kole. Ale byl na děcka z toho trolejáku dobrej pohled.
První věc co jsem udělala na přístavbě bylo to, že jsem si vyzula boty. Ach ta pohoda! Zatímco jsme odpočívaly (s Jitkou a Klárou) rodiče si rozebrali své děti a jejich zavazadla, takže za půl hodinky tam zůstaly věci na odnešení nahoru a moje krosna, malej batoh a kolo.
V podstatě jedinej přišel pomoct s úklidem byl Zub a ještě k tomu s sebou vzal flašku Fanty, takže nám to šlo celkem od ruky a za chvíli už jsme jen seděli a rokovali o tom co bylo a škoda že to skončilo. Já (a rozhodně nejsem sama) však doufám že ne.