Sranda začala už na srazu na nádru, pod hodinama. Byli jsme všichni nastoupeni a čekalo se jen a jen na Powa. Štěpošek napřed chtěl jít na kolotoče, ale jelikož jsem mu to zatrhla, musel se spokojit s během (kličkoval mezi autama a tramvajema) k poštovní schránce a zpět.
Vlak jel 17.20 a v 17.05 nebo v 17.10 jsem oznámila, že už na drahouška kašlem a jdeme. No, koho nepotkáme ve dveřích nádraží? Ano, našeho nezvěstného. U vlaku jsme potkali ještě velkého Libora a byli jsme komplet.
Vlak byl narvanej (hlavně potom co jsme se tam nasomrovali my), ale všichni jsme seděli (hlavně kluci). Celkem šťastně jsme dojeli do Tišnova a DOBŘE přestoupili na lokálku do Bystřice.
Byli jsme všichni v kroji a strašně řvali a téměř celou cestu jsme jeli namačkaní v zadním prostoru, kde jsou dveře na výstup, odděleni od ostatních cestujících lítačkami, kterými taky občas někdo proletěl. Problém však byl, a ne malý, že jsme nevěděli kdy máme vystoupit. A tak jsme každou zastávku pořvávali, no slušně - pozpěvovávali z okna na lidi, jestli už nejsme v Bystřici a za jak dlouho tam teda budeme. Někdy jsme se i něco dozvěděli. Většinou to bylo to, že tady Bystřice není a kdoví kdy bude.
Pak jsem prohlásila ať jdou všichni do háje, že se jdu zeptat dovniř. Byla tam parta takovejch mladejch sympaťáků, ti se po mě ohlíželi - nechápu proč - sotva jsem otevřela dveře (když už jsme u toho, nebyli sami kdo se mým směrem díval). No nic, kluci byli z Brna, takže o tom kdy bude Bystřice neměli ani páru. Nakonec mi to prozradila nějaká paní. Tak jsme byli nuceni se před zraky všech cestujících přesunout kupředu, jelikož u nás se dveře na stranu na kterou jsme vystupovali neotvíraly.
V Bystřici jsme se autobusem přesunuli na autobus. nádr. Nevěděli jsme kde vystoupit, tak jsme se velice živě bavili a najednou autobus dlouho stojí a všichni čumí na nás. Ano. Znamenalo to že už jsme na místě. Tak jsme se všichni od srdce zasmáli a vystoupili. Ovšem ještě víc veselo by bylo, kdyby nás na to neupozornili a my jeli dál. Na druhou stranu, třeba by jsme se vyhnuli několika katastrofám.
Na nádru jsme strávili tak hodinu. Já si četla Nanu a Štěpošek předváděl opici. Asi v devět jsme - dokonce správně - vystoupili v Dalečíně.
Děcka šli k faře a já se Jitkou k paní K. pro klíče. Pro jistotu vůbec neměla tušení, že máme přijet, ale nakonec nám je dala. Tak jsme se vrhli dovnitř, sundali obraz nad dveřmi, zatopili, vybalili se a najedli se. Jenže dlaší problém - topení sice topilo, ale ne u nás v obytné části, nýbrž na záchodě, který se stále ucpával. Skupina odvážlivců chtěla v zoufalosti v této jediné vytopené komůrce přespat, ale kvůli plynulému provozu se museli ovšem odsunout zpět do ložnic kde po vzoru WC zahájili akci příznačně nazvanou Smrádek, ale teplíčko. Zuzka si uvědomila otázku života a smrti, a přišla osádku našeho pokoje varovat. Nohy měla obalené tlustou vrstvou ponožek a nekompromisně hlasem člověka smířeného se smrtí nám oznámila: "Děcka, my všichni do rána umřeme, MY PROSTĚ DO RÁNA UMŘEME, my umrzneme, mě už teď odumírají nohy."
Spát se šlo hromadně - od slova hromada, všichni leží na hromadě již spících druhů (pozn.Štěpošek) - asi v jednu a téměř všichni, kromě několika málo odvážlivců v pyžamu, jsme spali v tom v čem jsme přijeli, nebo jsme se převlékli do oblečení původně určeného na polární výpravu.

Ráno jsme tedy se Štěpoškem došli k paní K. pro pana K. - (ne, není to náhoda, on je bratr)- a ten nám to topení laskavě odvzdušnil. Pak už to šlo. Ovšem sotva laskavý pan K. odešel, Zuzka se vrhla na svoje věci a jala se všechno prohledávat. S ne moc slušným výrazem na tváři i na rtech na pana K. se vrhla na všechny přítomné s hodinkama v ruce a říkala, že jí to rozbil pan K., že jí do nich natekla voda. Valná většina ji ignorovala, protože brala jedny hodinky jako dost malou škodu za spravené topení a následné teplo, avšak Štěpošek, aby pana K. očistil, se jal hodinky rozdělávat. Pak si někdo dokonce všiml, že hodinky se zastavily v osm ráno, přičemž pan K. přišel asi v deset. Naštěstí se pak cibule zase daly do pohybu, takže jsme všichni včetně Zuzky byli na chvíli v relativní pohodě. Zanedlouho totiž nastala bitka - holky proti Liborovi a Štěpoškovi, jelikož se mi snažili svázat nohy. Naštěstí marně. Po bitce, Zuza chtíc masáž zad, měla zanedlouho ze zad piškvorkový pole, jež se čím dál víc rozšiřovalo, také přibylo několik berušek a originál podpisy...
Asi kolem 16-té hodiny, v době aktivního odpočinku nás Štěpošek učil anglicky - něco na způsob Alles gute. V pět odpoledne jsme se pak vydali na procházku. Žádná sláva. Pršelo a v šest jsme se museli vrátit, jelikož jsme měli milou povinnost otevřít kapli zbožným vesničanům. Večer pak přijel Martin a tak bylo ještě víc veselo. Chudák byl úplně durch mokrej a tak mu nějaká dobrá duše - mám dojem že Štěpošek - zapůjčila svoje maskáče. Taky si přivez dva druhy šňupavýho tabáku a dokonce nám i jednou nebo dvakrát dal čichnout.
K naší smůle totiž během vejletu pršelo téměř nonstop a tak nám nezbylo než být furt uvnitř. Byli jsme nuceni hrát hry a na kytaru, zpívat, jíst, spát a kecat a ...
Spali jsme ve dvou pokojích a v každém pokoji byly 2 kytary. Kluci vedle hráli a zpívali (aby se ukázali před i zde lehce zastoupenou scholou) neustále nějaké nábožné písně a chorály a u nás ve velkým pokoji byly na programu Tři sestry.
Ten den někdy kolem sedmé večer trénovala většina v menším pokoji Soudnej den. Jelikož jsme to pořád nebyli schopni zazpívat all right tak jsme opakovali furt dokola slunce rychle chladne. Všichni - nejen my co jsme to zpívali - už z toho byli na mrtvici. Jen Paul do nás pořád hučel, že to pořád ještě není ono a jak to kdo má zpívat. Ten vtipálek taky hrál od pěti odpoledne asi do tří do rána, což teda byl pěknej zátah i na nás. Libour šel kvůli tomuto nočnímu koncertu spát ke kůlně. Z našeho pokoje pak také došlo na nemálo výhružných slov a tak se ve 3.15 Paul rozhodl, že to ukončí dřív než se přejde k činům, a že nám zazpívá poslední píseň na dobrou noc - Slunce svítá. My co jsme chtěli spát, už jsme v té době měli dojem, že už opravdu venku slunce svítá.
Opět jsme losovali anděla - trhli jsme rekord 43. oddílu - na popáté.

Ve čtvrtek se vstávalo v deset. Já a Peťka jsme popadly moji krosnu, peníze a Marťasův deštník a vyrazily jsme za silného deště na nákup. Napřed do sámošky, pak - jelikož se nám nechtělo čekat - k soukromníkovi pro chleba, kde jsme samozřejmě zjistily že už má asi půl hodiny zavřeno. Tak opět do sámošky kde jsme byly nuceny vzít poslední okoralou půlku tohoto pečiva. To vše za nelítostného lijáku.
Po návratu jsme váleli sudy a Pow s Martinem L. byli tak laskavi a z donucení udělali snídani. Dopoledne jsme hráli oblíbenou hru se zvířatama, četli si ftipy z Internetu, opět po sobě psali lihovejma fixama, tentokrát téměř všichni po téměř všech a poté nás vzdělaný Martin učil zvedat ze země oběti zločinů či nehod.
Pozdě odpoledne - jelikož Zuzce každý výlet něco je (něco ji bolí, má nějaký úraz či je nemocná nebo má alespoň rýmu) - jsme uzavřeli já s Jitkou proti Liborovi a Štěpoškovi sázku. Šlo o to, s čím Zuzka vyrukuje další den. Já s Jitkou jsme každá na kousek papíru napsaly co si myslíme že to bude a kluci to omotali izolepou s tím, že se to při příštím andělovi vyhodnotí. Kdo prohraje, ten bude muset do dalšího anděla vítězům služebníčkovat. Celej další den se nic nedělo a tak to kluci po andělovi rozdělali, přečetli si co jsme navrhly (Jitka bolest zubů a břicha, já bolest krku a hlavy) a začali se těšit jak jim budem poklonkovat. A tak jsme si se Jitkou udělaly cedulky SLUŽEBNÍČEK JITKA a SLUŽEBNÍČEK BÁRA a jaly se činit dle sázky. Půl hodiny nato Zuzka prohlásila, že ji bolí zub...
Opravdu velmi vtipný bylo, že další anděl se vyhlašoval až před odjezdem do Brna. Klukům to ale už třetí den začalo lézt na nervy, takže pomsta byla sladká.
Kolem půl osmé jsme všichni až na Tři sestry a Peťu K. vyrazili na procházku.
(Zatímco my jsme vdechovali zdravý venkovský podzimní vzdoušek, Peťulka byla an faře týraná Štěpoškem, velkým Liborem a Marťasem, a to tak, že si s ní pohazovali a la hobla, a říkali, že když chce jít k těm vojákům, že musí být tvrdá!)
Na procházce jsme napřed udělali průzkum u splavu a pak jsme chtěli hrát svíčkovanou, ale znemožnil nám to poněkud větší vánek. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se vydali k zadnímu hřbitovu, tam jakž takž zapálili svíčky a jali se s nimi vracet k faře s účelem co nejmíňkrát znova zapalovat. Jsem dobrá. Jen dvakrát. Ovšem byli i jedinci, co to po prvním zhasnutí vzdali.
No nic, pak jsme se vydali se posilnit do místního hostince. Z toho jsme vypadli tak kolem čtvrt na jedenáct a lehkým klusem se vydali k faře. Tam jsme se prošli po čáře, aby si snad o nás Paul nemyslel něco nepěkného. Anděla jsme losovali pouze třikrát.
Poté, při večeři už došlo i na onen slavný trojúhelník na kouli. Hádali jsme se, jestli když nakreslíte trojúhelník na vyfouklej balónek - relativně rovná plocha - a nafouknete ho, tak jestli z něj bude kruh. Doteď jsme to neotestovali, ale myslím si, že za pokus by to stálo.
Během dne jsme se mimo jiné se Jitkou rozhodly, že velcí kluci jsou nevděční, tak že jim zašijem maskáče (Holky se totiž urazily, protože jsme našli starý slamníky v posteli a ve skříni, čili jsme pěkně spali vedle sebe na měkkým.) Musím podotknout, že to, co zde uvádí Štěpošek jako důvod celé akce, se nezakládá na pravdě.
Nuž, kolem jedné ráno jsme ulehly, pustily si do walkamana La Manchu, hlasitě si u toho zpívaly, čekaly až kluci usnou a kochaly se představou jak zašíváme ty maskáče. Po hodině teda že jdem na věc. Tak jsme vstaly, potichu se plížíme ke Štěpoškovi, který se ale pohnul jakoby nás viděl. Snažili jsme se to nějak zahrát do neurčita a tak jsme prohlásily: "My dem na záchod."
Tu se od něj ozvalo: "Hmm, PĚKNEJ PŘÍBĚH."
"Cože?"
Štěpošek: "Povídám Pěknej příběh."
Já a Jitka v duchu: "A je to v hajzlu!"
Pak se ozvala Peťa (seděla celou dobu na jediné posteli která v místnosti byla, kromě Petry na té posteli byly tak do 1,5 metru navršeny peřiny), že je jí blbě. Tak jsem to taktně se Jitkou zamaskovaly a šly nadávat do kuchyně, shánět léky a vařit čaj. To už mohly bejt tak tři hodiny. Asi o půl čtvrté jsme zalehly do spacáků, jenže se nám nechtělo spát a tak jsme začaly probírat i s Peťou a se Zuzou (která se probudila nebo vůbec nespala - to mi dodnes není jasný) velice závažné problémy. Řešily jsme tedy, jak se jmenovala loď, co přijela na pomoc Titanicu a kdo hrál druhého rádce v pohádce Šíleně smutná princezna (věděly jsme pouze J. Kemra). A taky jakej měl jaký pruhy a brejle. Ve finále už z toho byla celkem velká hádka. (Mimochodem, loď nesla jméno Carpathia, Kemr měl svislý pruhy a hranatý brejle.) Kluci se tvářili jako že tvrdě spí a Jitka už pak šla taky spát, jelikož ji asi řešení těchtosložitých problému unavilo.
Asi ve čtyři napadl Zuzku originální nápad: co kdybysme klukům ukradly maskáče! Nakonec se jí podařilo vzít Štěpošekovy. Tak já říkám no fajn, tak je zašijem (nitě už jsme měly se Jitkou připraveny). Tu jsem sice budila, jenže ona mě málem seřvala a ráno mě pak seřvala úplně, jak jsem jí to mohla udělat a nevzbudit ji a zašít to s někým jiným a pak na mě byla téměř celý den naštvaná.
Tak jsme sešily nohavice k sobě - zelený maskáče červenou nití - máme vkus. Zuzce to ovšem nestačilo a tak chtěla ukrást Martinovy, ale ten je měl pod hlavou. Když však začalo svítat, tak to zkusila znova, a zjistila, že to co má Marťas pod hlavou je bunda a maskáče mu volně leží pod stolem. Tudíž jsme zašily i Martinovy. No, zbýval ještě Libor (to už bylo světlo) a tak jsme mu zašily zip u dekovky a holky ještě stihly pomocí tkaniček udělat ze všech bot řetěz. Z toho jsme pak měly poněkud problém, když jsme šly ráno o půl sedmé do obchodu. Jednak nám ty suky nešly rozvázat když jsme byly nuceny si odvazovat svou obuv a taky jsme je pak musely zase správně vložit zpět do řetězce. Nicméně jsme to bez úhony zvládly.

Ráno jsme Štěpoška s Liborem vyhnaly do kšeftíku ještě jednou. Tak si oblíkli maskáče a zjistili, že jim nohy nejdou od sebe. Vypárali to a jinak se nic nedělo. Při odchodu mi pak ukradli dřeváky, vzali ten řetěz bot a napíchali je na protější tyčkovej plot.
Taky se dopoledne hrálo Městečko Palermo, nicméně úspěch z minulého Dalečína se nekonal. Na oběd byla všeobecně oblíbená krupičná kaše, ale na kuchaře nezbylo a tak jsem poskytla Marťasovi něco ze svého talíře. Shodli jsme se v tom, že míchat si kaši je naprosto nekulturní a odporné. Jinak se nic nedělo. Seděli jsme po pokojích a dopisovali si a bavili se anglicky a pak jsme se vydali do hospody (až na Sestru, Evu a Paula).
Mno. Pilo se. Já 1x vodka s džusem a 1x pivo (přece nebudu sedět u karet nasucho), Jitka 2x víno, menší kluci 1x pivo, Zuza s Peťou 1 - 2x pivo, Libor, Štěpošek a Martin Xx (ikskrát) pivo ale moc to zas nepřeháněli - to X neznamená že jich měli tolik že se to nedá spočítat, nýbrž počet který si nepamatuju. Povídalo se a hrál se mariáš (Já, Martin, Libor) Pak jsme se v náladě - NIKDO NEBYL OPILEJ - vydali nazpět.
Děcka došli na faru a já, Libour, Martin a Petra jsme se drželi všichni kolem pasu a pokračovali dál ke splavu. Ti tři se pak shodli, že já jsem nejmíň v náladě = nejvíc střízlivá, tudíž je povedu. Tak jsme došli ke splavu, pokecali a vraceli se. To už jsme se rozdělili a já šla s Libourem vepředu a ti dva vzadu. Zrovna když jsme se s Libourem bavili (hlasitě na celou ulici) o téměř intimních věcech, vybafli na nás z příkopu Libor a Štěpošek. Prý prohlásili něco děsně chytrýho, ale já bych tomu moc nevěřila. Že prej jdou shánět ty dva vzadu. Došli ke splavu, podívali se do vody a šli zas zpátky. (cca 1,00 ráno) My jsme s Libourem zatím pokračovali až k faře.
Zuza mezitím v baráku řádila jako furie, řvala a nadávala. Když jsem tam přišla, tak seděla u stolu a zeptala se mě: "Bylo něco?" Já na to, co jako bylo. Ať je nechá bejt, že se to stejně nebudou pamatovat.
Ovšem mezitím co jsme byli v hostinci, Sestra a Eva na faře připravily hru. Vyslaly nás ven a tam jsme hledali zprávu (mezitím se vrátili Martin s Petrou a tvářili se jakoby nic). Zprávu jsme úspěšně našli a v ní stálo, že na faře máme každý schovaný svůj poklad. Tak jsme začali všichni bez výjimky hledat. Zběsile jsme pobíhali sem a tam, hledali pod vanou, v troubě, v kamnech, za obrazama, ...
Mno, my se Jitkou jsme to Eldorádo hledaly dohromady. To její jsem našla v horní polici v komoře (Jitka mě vyzvedla) hned naproti mrtvé rozkládající se myši a to moje bylo v koupelně v pytli s bylinami.
Po takovém vzrůšu se ale ovšem nemohlo jít hnedka spát, a tak jsme se šli navečeřet (cca 3,30 ráno). Někdy kolem středy se nám totiž téměř úplně přetočil den: snídaně o půl dvanácté, oběd mezi pátou a devátou a večeře po půlnoci. Mimochodem ten den odpoledne (snad) šli děcka místo orienťáku prohledat půdu a našli tam mnoho zajímavých věcí - bibli z r. 1631, úmrtní knihu, staré brejle, spisy, razítka, nářadí, pečetě, víno, vosí hnízdo, kosti,...

Tak, v sobotu byl konečně orienťák. On měl tada být původně v pátek, ale kluci stihli akorát projít okolí, aby našli dobrou trasu a pak začalo nezřízeně pršet a přestalo někdy kolem osmé večer (do hospody jsme šli už za sucha).
Kluci ho tedy šli dopoledne připravit a ostatní mimo mě a Jitku prohledávali půdu. Zuza hledící si pod nohy si hned všimne mrtvé krysy, po které jsme možná včera s Paulem a Evou v pohodě chodili. Zařve lví silou. Poté Jitka v obležení ostatních pečlivě studovala právě nalezenou úmrtní knihu (kdo, náboženství, stáří, příčina) a jednou dokonce velice nadšeně vykřikla: "Jé, děcka, tady celý tři roky nikdo neumřel!
Odpoledne tedy děcka vyrazily po dvojicích - kluk a holka. My jsme mezitím vymýšleli co a kde bude poklad. Asi deset minut před návratem Zuzky a Powa jsme ukryly všechny poklady a dopisy, a vyrazily na trasu sesbírat papíry. Cesta byla asi 5 km dlouhá a podél ní občas zprávy. Zakomponovaly jsme tam jako indicie recept na guláš (př: voda = H2O, cibule = zlaté koule které nás dohánějí k pláči, špekáčky - měli jsme jich právě 13 = 13 válcovitých mas, pod tím bylo napsáno 1 maso aby to bylo srozumitelnější...). Byly tam bezva zápichy jako když někdo vydedukoval, že H2O znamená že další zpráva je u řeky. Nebo když Pow u lístku 13 válcovitých mas, který byl na velkém pokáceném stromě, předpokládal, že onen strom je první maso, a začal hledat dalších dvanáct nejbližších pokácených stromů.
Pokračování orienťáku bylo na dvoře. Měli hledat lístek se svým startovním číslem a na něm bylo morseovkou jméno hrobu u kterého mají poklad - zrovna byly dušičky, takže to taky bylo veselý to tam dávat, natož to hledat. Poklad = papír, kde bylo napsáno, co budou kdo dělat v neděli, abychom šťastně a všichni odjeli. (mimochodem, ne že by to mělo nějaký účinek).
Tak jsme se Jitkou ve čtyři odpoledne vyrazily to sesbírat. Chtěla jsem po Štěpoškovi, aby nám půjčil pro všechny případy baterku. On na to: "Ale na co, vždyť je světlo a kdyby se setmělo, tak to je furt po cestě, to nemůžete zabloudit!" Tak jsem byla nucena vzít svoji s docházejícími baterkami a samozřejmě - ženská intuice - dobře jsem udělala. Ona se ta cesta totiž prochází jinak když je jedenáct dopoledne, než když je 5 - 6 odpoledne, ještě k tomu na podzim.
První kontrolka byla na hradě. Prej JE HNEDKA Z DÁLKY VIDĚT. To možná byla, ale tak pro první a druhou hlídku. Ten hrad byla jedna stěna s oknama, vysoká tak 10 metrů. My jsme hledaly jako divý a furt nic. Pak se na nás šly podívat místní děti a řvaly hele další skupina, pojďte sem, ... Pak zas odešly a my pořád nic. Po dalších 10-ti minutách se k nám přihrnul nějaký kluk a prohlásil: "Za tři pětky vám to sundám, ale to asi nechcete, co?" a valil ke stěně, v mžiku byl v okně v 1. patře a házel po nás onen lístek. Podle Štěpoška s nimi byli domluveni. Odměnu si měli večer rozdělit rovným dílem v hospodě, ale ty děcka stejně nic nevybrali a zdrhli.
No, tak jsme se vydaly podle lístku po zelené. Asi za půl hodiny se začalo stmívat. Ty papíry byly přilepené izolepou omotanou asi 50x kolem stromu. Na faře nám předtím kluci vtipně řekli, že se máme snažit je donést neporušené zpět. Tak jsme to šetrně rvaly z toho stromu, ale stejně to nemělo žádnej efekt, po asi pěti marnejch pokusech jsme to vzdaly.
Když jsme pak šly po cestě vedle prudkého srázu a tam byl papír ať jdeme dolů, tak už jsme tušily co tam bude (samy jsme to psaly). Ano. VRA«TE SE NAZPĚT A POKRAČUJTE DÁLE PO CESTĚ. Říkala jsem Jitce, že jediný co mě na tom těší je, že aspoň jeden z nich tam musel jít taky.
Po další půl hodině jsme sešly do údolí a to už jsme téměř neviděly. Dole na nás čekal vypuštěný kačák (kam Štěpošek elegantně v zápalu pro hru hapal až po pás) - a matematický příklad: Jezero - délka 1 km, šířka 2 km, průměrná hloubka 40 m. Kolik je v něm litrů vody ? (Paul vše během pěti minut vypočítal z hlavy)
Pak jsme měli hledat další papíry na nějakým ostrově a kolem řeky. Na to už jsme se vybodly a řekly si, že na ně serem. Cestou zpět jsme potkaly Sestru s Paulem - vraceli se pro zapomenuté kontrolky a tak jsme jim řekly, ať to nechaj bejt. Nevím, jak to udělali, ale celou dobu šli před námi a stále rychleji, ale na faru dorazili asi 20 minut po nás.
Toho dne měla být na oběd čočka na kyselo. Vařila se od jedné odpoledne a dovařena byla asi v osm Liborem.
Původní šéfkuchař byl Pow. Začal tak, že na sporák postavil dva nejmenší kastrůlky - na čaj a na čočku. Do toho jednoho narval tři půlkilový pytlíky čočky a na to položil pokličku. Nevím jestli se mu podařilo pod tím zapálit než ho Jitka přinutila čočku nasypat do velkýho hrnce. To úspěšně provedl, zalil ji tak litrem vody a pod tím teda konečně zapálil. Za deset minut, když to smrdělo po celý kuchyni tvrdil, že to přece není spálený ...
Tak. Když jsme se s Jitkou úplně vyfluslé vrátily, všichni na nás vybafli: "Kde je mouka! Báro, kde máš mouku? Báro, není mouka."
Já říkám: "Na co?"
Oni: "No na jíšku."
Já: "A jo, do guláše. Se zítra půjčí."
Oni: "No to taky, ale do čočky."
Já: "Dejte tam krupici."
Oni: "Krupice není."
Já: "Ale je."
Oni: "Není, všechnu jsme dali do kaše."
Já: "Nějaká tam musela zbejt."
Oni: "Není tam žádná."
Já: "Tady je!"
Oni: "To je strouhanka."
Já (už téměř nepříčetná): "Je to krupice a dejte ji tam místo mouky!"
Oni: "Ne, to chce mouku!!!!"
Tak jsme se se Jitkou vydaly k sousedům pro mouku. Dali nám celý kilo a zadara. Ve finále jsme teda asi v osm obědvali čočku s mýma okurkama. Pak už jsem to psychicky nevydržela a říkala si, že na všecko seru a už nikdy nic nedělám a na dalším výletě taky nebudu nic dělat a budu se chovat jako fracek a ...
Když jsem se zbrchala, tak podobný stav přišel i na Jitku a to proto, že nás (mě a Jitku) Sestra téměř bezdůvodně seřvala za něco o čem neměla ani páru a do čeho jí nic nebylo.
Naší momentální indispozicí jsme však ale přišly o velikou srandu, protože v sobotu večer, jak jsme měli k večeři čočku, jak jsme došli z noční vycházky, tak nejdřív do Sestry a pak i do Petry Kalodové cpali zbytky té studené a už hnusné čočky a měly od toho chudinky celej ksichtík.
Po této veselé baště se hrálo na kytaru, zpívalo a cvičilo se na zítřejší mši Vyvyšuji a Poslední večeře. O úspěchu ale radši psát nebudu.
Po hodině duchů Sestra s Evou opět prohlásily, že maj hru. Štěpošek našel zprávu pod popelnicí, rozdělili jsme se do dvou skupin a šli kilák za vesnici sbírat šípky. Když jsme dosbírali, tak se děcka rozhodli, že půjdeme na Vírskou přehradu. Nuž jsme vyrazili směrem ku Vírské přehradě - pořád se nemůžu zbavit dojmu, že by někdo z nás tušil, kde se vůbec Vírská přehrada nalézá (no já to náhodou věděl -). Cestou jsme si vyřvávali na lesy a nechyběly ani písně z Krysaře. Ušli jsme asi 3 kiláky a já říkám, že už dál nejdu. Tak jsme se zastavili, asi 10 minut jsme postávali na jednom místě a rozhodovali se co těď (někdo to chtěl doopravdy obejít). Nakonec jsme se naštěstí vydali nazpět. Na faru jsme dorazili zhruba ve třičtvrtě na dvě. Pak jsme se navečeřeli a povídali si v kuchyni a na Marťase spadl závěs.

No nic. Tak v sobotu jsme šli spát v neděli ve čtyři ráno. V devět se mělo vstávat, v deset byla mše. Tak jsme spali jako miminka a najednou se ozvalo: "jé děcka vono je třičtvrtě na deset." (Byl to Marťas kdo nás takhle zachránil.) No to byl fofr. Ale v deset jsme byli skoro všichni nastoupení v kostele včetně zpěvníků a kytar. Tak jsme zakvákali (zpěv v kostele - ERROR) a hurá na úklid.
Na oběd byly místo původně plánovaného guláše brambory na loupačku. (Bylo jich moc, tak jsme je nechaly paní K.). Taky jsme gruntovali a uklízeli a ... (a psaly si do canců).
Ve 14.45 nám měl jet autobus a ve 14.45 jsme se Jitkou zjistily, že nemáme klíče od fary. Tak děcka byli už vesele nastoupení na zastávce a my jsme s krosnama na zádech lítaly po faře a lezly pod postele a pod židle a hledaly klíče. Tu hrůzu bych fakt nikomu nepřála zažít. Ještě teď, když na to myslím, mi běhá mráz po zádech. Až mi zase jednou bude takhle, tak si budu jistá, že situace ve které jsem se ocitla je fakt zlá.
Nic, no. Hrozilo nám, že tam zůstaneme všichni a budem rozbalovat krosny jestli ty klíče někdo omylem nesbalil. Já taky furt lítala z fary na zastávku a naopak, pak tam přišli Libor a velkej Martin a shodli se na tom, že klíče asi omylem sbalil pan farář. Jenže ten byl v Boskovicích v nemocnici. Nakonec se kluci když nás s Jitkou viděli nabídli, že zůstanou a nějak to vyřeší a my pojedeme s děckama do Bystřice. V autobuse nám (hlavně se Jitkou) bylo opravdu velmi veselo ;)).
Nuž jsme vystoupili v Bystřici a nadšeně se za obrovského větru a deště vydali na 2 - 3 kilometrovou cestu na nádraží. Před největším a posledním kopcem nahoru jsme objevili hospodu a tak jsme si řekli: No co, je hnusně, na nádru v zimě čekat 2 a půl hodiny; dem do hospody. Ve skautských krojích - proč ne. Bylo nás 11, s krosnama. Do cancu jsem napsala naše vybrané menu a šla objednat.
Se Jitkou jsme si daly vodku s džusem (určitě oprávněně) a zapisovaly si do cancu (opět, taky bylo co). Furt tam někdo od nás lomcal na záchod, klid tam rozhodně nebyl. Seděli jsme tam zhruba do čtvrt na šest (vlak měl jet v šest) a pak jsme se pustili do kopce.
Přišli jsme na nádr. a kdo tam nesedí. Ano - Libor a Marťas. Prej kde sme, že už tam seděj 2 hodiny. Klíče nenašli, musel přijet farář (ty klíče nevzal) a kluci museli zacvakat 110 Kč za nové.
A tak jsme vytáhli 2 kytary, zpěvníky, 1 chleba, 2 dýky, 1 marmeládu a jedno sádlo a jali jsme se hrát na guitare, zpívat a mazat chleba. Pak jsme se dozvěděli, že vlak má zpoždění a že jede až v sedm a tak jsme byli nuceni vesele pokračovati dál.
V sedm jsme tedy nastoupili na lokálku a vytáhli neprozřetelně schované kytary a zpěvníky. Ať žijou Tři sestry. Lokálkou jsme nakonec dojeli až do Brna. V devět nás v Kr. poli vyhodili z vlaku, že musíme použít MHD a tak jsme dohonili šestku a přesunuli se na Moravák, kde nás opustil Libor a my se pak šťastně dostali až do Slatiny. Téměř všichni jsme dojeli na konečnou. (až na Martina L. a Pow). Tam se konaly dvě hromadné fotky, opustili nás Fergie (čti Fergýí, popřípadě se zeptejte někoho z redakce, Fergie Kobřič- mýtická slatinská postava, která si jako svůj životní cíl určila odnaučit všechny nazývat ho jeho přezdívkou - Ottův slovník naučný, což se mu moc nedaří,) (jinak také Libour) a Paul, a zbylá posádka - my - jsme šli k Evě.
Tu jsme strčili pod schody a panu Smolkovi tvrdili, že Eva zůstala ve vlaku na záchodě a že jede někam do Tišnova. (NEVER MORE THIS FUNNY JOKES - pozn. red.) Jitka, Sestra a Marťas zatím pokračovali k nám aby mámě oznámili, že jsem zůstala sama v Dalečíně kvůli těm klíčům. Když Eva vylezla a pan Smolka nás nechal žít, připojili se k nim i ostatní mimo mě samozřejmě. Já musela po schodech.
Příjdu do našeho mezipatra a slyším ... no ona Bára tam zůstala kvůli těm klíčům, tak jsme jí vzali aspoň krosnu, ... Pak jsem se dozvěděla, že k nám volali nějací rodiče proč nejsme doma a kdy se vrátíme. Máma zavřela dveře a za minutu jsem se přiřítila já (udýchaná), že už jsem šťastně dorazila. Máma na mě: Ale kdopak to přišel?
Já: No, já, z Bystřice
Máma: A to´s šla pěšky? ...
Tak jsem zanechala krosnu doma a šlo se dál. A co to nespatří naše oči? Telefon! Sestra - dívka znalá telefonování a k tomu důvěryhodná - zavolala domů, že jsme ještě v Bystřici na nádru a nejbližší vlak jede o půl dvanácté. To už se Jitka sebrala a valila domů. Když dorazila, ptala se jí máma, jestli jak...jsem neměla čas to dopsat...