Jak je mým dobrým zvykem, poctivě cvičeným ve školním roce - podařilo se mi zaspat. Omlouvám sama sebe (nikomu jinýmu se omlouvat ani není proč, jelikož jsem to stihla - o 7 minut později, ale přece) protože v zájmu akce jsem se ve tři ráno přihnala domů, a než jsem se stačila vzpamatovat (no sorry, ale když jeden den je kolem člověka na čtyři litry lidí a druhej den je úplně sám, tomu už říkám změna stavu), vybalit krosnu, zabalit krosnu, odepsat a odeslat poštu - bylo půl sedmý.
No, co mám psát, v plánovanou půl osmou mě budík nevzbudil a tak ráno otevřu oči a uši a slyším mámu: Barunko, vstávej. Tak vstávej Báro, je čtvrt na devět. Barbaro, vstávej, chceš na snídani tousty? ... Tak nic no. K tomu pět minut než mi to došlo a už bylo hodně pozdě. Nicméně, k tomu mě škola taky vycvičila a tak jsem stihla dobalit věci, oblíct se, vysprchovat se i s vlasama, najíst se a hurá na trolejbus kterej mi ujel. Naštěstí rodina Vyvozilova to jistí a tak jsem na to nebyla sama. Tom se sice tvářil poněkud nerudně, ale to ho v průběhu akce přešlo. Kór když tam potkal další Orlíky, Peťánka Kratochvílu nevyjímaje.
Tak jsme se na stanovišti 44 všichni pěkně přivítali a pak na nás kdosi začal mluvit cosi o cestovní kanceláři Zapadl a nedojel. Já na to v duchu: Jéžkovy voči, koho to ten Vašek sebou furt bere. Tam snad bude víc vedoucích než nás...Pak se zjistilo, že nedorazila Evička Šálková a tak se zorganizovala akce a onen neznámý mladík ji šel shánět po telefonu. Ne že by ji sehnal, ale ne.
Poté pronesl, že nám za devět minut jede vlak z nástupiště číslo 6. A tak jsme v čele s Toníkem vyrazili na vlakové nádraží. Tam na nás čekala Petra chválabohu s lístkama v ruce a s přistavěným vlakem.
Celkem bez problémů (ano, téměř nepochopitelné, ale je to tak) a s jedním přestupem v hlavní vlakové křižovatce ČR Okříškách, jsme dojeli do Šebkovic. Tam jsem si opsala vlaky do Brna (ne že by mi nakonec na něco byly) a vyšlápli jsme do Babic. V Šebkovicích jsme zažili trochu menší šok, jelikož tam na nás čekal Vašek autem a vozíkem na krosny (no, to by ještě šlo), ale taky s Jitkou a s Irenou.
Tudíž jsme krosny uložili na vozejk, vzali pár malejch báglíků s jídlem a vyšlápli zkratkou do Babic. Cestou rostly strašně dobrý ostružiny. Asi v polovině cesty jsme vylezli na kopcoskálu, kde jsme se usadili a následně byla soukromá mše. Nejvíce ovšem zabodovala Sestra, když hledala vhodný a krátký žalm a vyhmátla Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, který potom nezapomněla zpívat s patřičným nasazením.
Po mši jsme se šli nadlábnout tím, co nám maminky přichystaly na svačinky (no, jak komu). Je nutno napsat, že nejžhavějším tématem se stala Esmeralda a hned potom počítače včetně netu.
Další cesta opět probíhala bez problémů (jenže taky bez ostružin) a tak jsme tak po čtvrté (hodině) byli na faře. Musím uznat, že fara je to výborná, protože má tekoucí vodu (ale jakou), i teplou, splachující záchod a jenom jedno patro s několika velkejma pokojema. Ale je tam permanentní zima, ještě k tomu, když máte spolubydlící kteří neustále otvíraj okna, jelikož je jim vedro.
Ubytování taky proběhlo celkem fayn. Akorát pro někoho nastal problém, jelikož mezi klučičím a holčičím pokojem byly prosklený dveře. A tak hned Jíťa zorganizovala akci, jak zamezit průhledu. Jistě není nutno zdůrazňovat, že někteří, hlavně Orlíci se tímto velmi dobře bavili (ostatně, já taky). Nakonec ale Jituš dosáhla svého. Já ale zase musím podotknout, že to nebylo téměř k ničemu, protože Orlíci (až na Tkaničku a vedoucí celé klučičí osazenstvo) se po většinu doby zdržovali někde jinde. Já osobně pro ucpávání každé díry, včetně klíčové pro to, aby nás náhodou nebylo vidět nemám pochopení, protože až to holky všechno řádně ucpou a začnou se převlíkat, nezapomenou si rožnout, nechat rozhrnuté závěsy a ještě otevřou okno, aby se jim při tom lépe dýchalo.
Ve volném čase se dělalo co se chtělo a to přesně padlo do noty Orlíkům, jelikož ti se začali projevovat způsobem sobě vlastním - začali šmejdit všude kde se dalo i nedalo. Měli snahu zatáhnout mě do toho taktéž, ale začalo to a také skončilo lezením na půdu po divném a vratkém žebříku, kde jsem si s úspěchem roztrhla mé oblíbené nejlepší rifle. Pak už jsem dala přednost Bukowskému.
Tak nic. O půl šesté jsme ve společenském (to znamenalo ne v teplákách) nakráčeli do sálu a tím se zahájil plánovaný program babického tábora. Neplánovaný díky Orlíkům a jiným členům fungoval zároveň a přesto, že byl odsunut na jakoby méně důležitou pozici, neztratil nic na své kvantitě ani kvalitě. BTW, tady a teď se začala rozvíjet tradice holky vždy a všude dříve a lépe vypadající.
Poslední přišel pan ředitel v podání Petra (onoho neznámého mladíka) a pronesl řeč o firmě do které právě děláme konkurz. S překvapením jsem zjistila, že jsem se dostala do druhého postupového kola. Je nutno napsat, že kdybychom byli tušili na co ten konkurz děláme, pravděpodobně by se valná většina neúčastnila.
Pak nám byly rozdány dlouhé dotazníky. Musím říct, že tam byly otázky fakt k zamyšlení. Po vyplnění těchto, jsme dostali vizitky se jménem a menší dotazníky. I tam bylo pár dost zajímavých otázek.
Jako poslední se konal osobní pohovor, který sestával z odpovědí na čtyři otázky z malýho dotazníku, a to: jméno, značka naší zubní pasty, oblíbená barva a představa ideální dovolené. Tak jsme se sesedli do dvojic, vyměnili si s tím druhým vizitku a naučili ho svoje odpovědi a naopak. Pak jsme představovali toho, čí jsme měli visačku. Výměny byly celkem čtyři. Já byla Tom, Maruška, Jarek a ve finále Vojta. Nejvíce mě fascinovala právě jeho dovolená: Jet do Ruska, pokud možno do Moskvy, mohla by být i Sibiř, případně by bral i švýcarské Alpy.
Po té byla minipřestávka a následoval raut, kde jsme mohli jíst pouze po dvojicích, jelikož bylo málo talířů. No, nachystáno to bylo pěkně, ale, Dalečín je Dalečín.
Taky nám bylo oznámeno, že jsme v podstatě všichni konkurz udělali rozdělili nás do třech pracovních skupin. Já byla ještě celkem v pohodě, ale odnesly to Veronika se Sestrou, které ke kterým přiřadili jejich ctěné bratry a Peťánka Kratochvílu k tomu. Tudíž slečny podaly písemnou stížnost o které se ještě nevědělo, zda bude brána v úvahu.
Potom už se nic zas tak podstatného nedělo. Spát se mělo jít v jedenáct, jenže se to samozřejmě překvapivě posunulo, takže jsme zalehli tak o půl jedné.

Probuzení bylo celkem milé, - hudba z Posledního Mohykána - leč nemilosrdné. Po snídani jsme se vydali ven zahrát si pár her, kde mimo jiné zkoušeli, jestli jsme schopni se všichni udržet na ploše metru čtverečního. Myslím, že se povedlo, ale krk bych na to nedala, protože jsem byla uprostřed a nic jsem neviděla.
Někdy v této době se na nás přišla podívat Katja, kterou znám z Kány a ze Svaté hory a byla jsem přesvědčená, že je z Třebíče. No, není. Byla sice poněkud překvapená, že mě tam vidí, ale myslím, že celkem mile. Poté nás navštěvovala celkem často a podnikla s náma pár věcí. No nic, no. Pak nás rozdělili do dvou skupin. Naše se vydala kamsi pod hřiště, kde jsme si měli domluvit signály až nás někdo z nás povede někam jinam. No, domluvili, jenže jsme opomněli ten hlavní a to pojď za mnou. Ale i tak se Vojtovi (samozřejmě jsme neměli vědět že je to on, ale když jsme řekli Vojto zabeč - byli jsme totiž ovce a on pastýř - a Vojtíšek nezabečel, tak to bylo celkem jasný) nakonec podařilo nás dovést do chléva, totiž na hřbitov. Mezitím jsme si Veronikou a s Káťou stačily zabečet pár kostelních supersongů na dodání odvahy.
Když jsme všechny ovce dorazily na hřbitov, tak jsme se sesedli do kroužku v čele s Jitkou, která nás po celou dobu pozorovala a teď nám začala tvrdit, jak se nám muselo jít špatně a jak jsme nemohli nic vědět a ... A my jí neustále říkali že se nám šlo dobře a že jsme byli v pohodě ale Jituš se nedala a tak jsme to ukončili a šli na prolízání sítí. To byly dvě tlustý lana natažený tak metr a půl od sebe mezi stromem a sloupem a mezi těma lanama byly špagátem vytvořeny různé geometrické útvary, kterýma jsme se měli všichni dostat, samozřejmě aniž bychom zavadili. Musím říct, že na to, jak to na začátku vypadalo beznadějně to šlo celkem rychle. Jako první šel Tom a jako poslední Nikol. Jo, pokud bychom už šli naostro a třeba poslední se dotkl, museli bychom jít všichni znova. Ale vraceli jsme se jenom asi jednou a to když šel druhej nebo třetí. Stejně nechápu, proč nás ten Petr neposlal zpátky, když jsem viděla jak se ta síť začala chvět a on stál přímo za mnou, tudíž to měl na ráně. Je ale zase fakt, že (jak on sám říkal) nám pár menších doteků odpustil. Ale když tamten byl zas tak viditelnej ... No nic, nechám to plavat.
Po návratu na základnu nám bylo oznámeno nové rozdělení do pracovních skupin a k tomu ještě, co bude naším úkolem. Poté, co nám řekli že se budeme po dnech střídat na kuchyni, úklidu a modlitbě, se Vojtíšek zeptal kde se podává výpověď, ale byl umlčen. To je škoda, jelikož zájemců by jistě bylo více.
Po poledním klidu jsme se pod vedením Vaška vydali padat ze zídky. To spočívá v tom, že jeden vyleze na zeď, otočí se zády k nám, dá si ruce křížem přes prsa spadne dolů. Samozřejmě, že ho ostatní dole chytaj. Je nutno, aby tam byly alespoň pět až šest párů lidí.
Hned u zdi jsme stály většinou já a Maruška, jelikož tam ta tíha není ještě tak velká. Největší váha padá na druhej a třetí pár. Tam stáli nejsilnější kluci. V podstatě jsem si zahrála na průkopnici a šla padat jako první holka. Když jsem se tak na ně shora dívala, napadlo mě na chvíli slézt zpátky dolů, ale pak už to bylo celkem v pohodě. Když jsme se vystřídali, skákali jsme šipku. Nicméně, dle mého úsudku je to pozadu lepší.
O půl šesté jsme se vydali do lesa hrát bojovku, trefně (to jsme ještě netušili průběh následujících dní) nazvanou latrína. Průběh byl takový, že jsme měli v lese najít nočník, vzít si z něj jeden lístek a letět ho nechat orazítkovat k Ireně. A to celé absolvovat co nejvíckrát. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché. S námi totiž po lese poletovaly další čtyři osoby. Tři z nich hromadně nazvané průjem - samostatně salmonelóza (v podání Petry), úplavice (v podání Petra) a třešně s mlíkem (v podání Antonia) - honily nás a čtvrtou (zácpa v podání Jitky) jsme honili my. Pokud nás chytila nějaká nemoc, odevzdali jsme jeden z původních tří útržků toaletního papíru, který jsme na začátku hry obdrželi. Pokud jsme my chytili zácpu, věnovala nám ona jeden útržek zpátky.
Já zas takový úspěch neměla, jelikož když jsem šla od čtvrtého razítka, vrhl se ke mě Toník a vzal mi poslední moji naději, totiž poslední útržek. Tak jsem měla aspoň dobrý pocit, že jsem věnovala každé nemoci po jednom. Hnedka ze začátku mě honila a taky dohonila Petra, pak jsem si jednou kráčela k nočníku a přišel si pro toaleťák Petr (doufám, že ocenil to, že ke mě šel z kopce a nemusel utíkat, protože já už byla tak vyfluslá, že byla ráda že stojím), no, a poslední budiž Antoniův. Musím se ale přiznat, že mi toto násilné ukončení hry zas tak moc nevadilo, jelikož nás opět přišla navštívit Katja a přinesla mi pár odjezdů a příjezdů autobusů a vlaků.
Téměř hnedka po návratu z latríny (jen co jsme si umyli ruce) se podávala večeře. Bylo u toho celkem veselo, protože se vyhlásilo, že každý bude krmit svého souseda po levici. Já seděla mezi Sestrou a Petrem. No, a hádejte kdo koho krmil. No, přesně naopak. Sestra krmila mě a já Petra. Jenže ten byl docela vysmátej, protože po jeho levici seděl Liborek a ten se tohoto celého odmítal účastnit.
Po této squělé baště jsme se opět sešli v sále a hráli pár velmi ftipných her. Jako poslední se konala elektrika. Musím uznat (ano, ať má Petr radost), že druhé družstvo bylo opravdu lepší a rychlejší než my. Akorát nechápu, proč my jsme dostali lepší a barevnější cenu než oni, totiž lentilky.
Když jsme se dosyta posilnili lentilkama a čokoládou, odebrali jsme se všichni do chrámu na večerní modlitbu. Celou kostelní akci jsme pak zakončili strašným, nicméně upřímným Rozžíhá.
Pravděpodobně bych se ještě měla zmínit o tom, že večer přijela Evička Šálková, z čehož jsme všichni měli převelikou radost, protože jsme ji již považovali za ztracenou ovci.

Tuto noc začala éra hromadno-soukromého spaní pod širákem, kterou jsem byla nucena přerušit akorát doma ze středy na čtvrtek, jelikož jsem neměla spacák. Upřímně, spát před panelákem není zrovna to pravý ořechový. No, první noc mi sice byla zima na nohy, ale podnikla jsem účinná opatření, která jsem během času dovedla až k téměř dokonalosti.
V cancu mám napsáno, že jsem udělala blbost, poněvadž jsem se stěhovala v nevhodnou dobu a tudíž cíl mého počínání zjistili Orlíci. A tak sotva jsem stačila ulehnout, ozval se strašný kravál a následně se otevřely dveře a ven vypochodovali tři kluci. Pronesla jsem, že v okruhu 5-ti metrů kolem sebe nechci vidět ani živáčka a oni se (snad - no, pravděpodobně ne) poslušně odebrali pod ryngle.
Naštěstí to zas tak strašné nebylo, Orlíci nás nechali vyspat a občas bylo i celkem fayn je poslouchat (třeba když Vojta vyčítal Marušce, že je nechce pustit domů, že on by ji k sobě do spacáku klidně pustil).
No nic, ráno jsme šli opět překvapivě na hry. Pře farou byly natažený rovnoběžně dvě lana tak pět až šest metrů od sebe. Rozdělili nás na dvě družstva a měli jsme se s co nejmenším počtem dotyků dostat všichni na druhou stranu. Naši kluci si usmysleli, že my to uděláme na pouhé čtyři dotyky a tak že budeme přecházet po ležících klucích. Nakonec to zkrachovalo na tom, že my holky prostě nejsme schopny udržet rovnováhu a normálně po nich přejít. Ještě tu sice byla možnost plazení se po nich, ale tu jsem kategoricky odmítly.
Po tom, co jsme se hodinu neúspěšně pokoušeli se dostat na čtyři dotyky za druhé lano, jsme šli hrát házenou. Po neúspěchu z lan se musím pochlubit, že zde mé družstvo zvítězilo nad soupeřem 5:0. Já sice nedala ani gól, ale to mi zas tak moc žíly netrhá. jelikož jsem se aktivně angažovala v obraně. Jak je vidno, má snaha byla korunována úspěchem.
Po návratu jsme se vrhli na papíry a štětce a barvy a pokoušeli se o abstraktní umění. Obtisk ruky na papír se mi celkem povedl, akorát nechápu, proč si se mnou nikdo nechtěl tou rukou potřást.
Po obědě (byl onen slavný zeleninový guláš, na který byl svalen průběh příštího dne a který chudák za nic nemohl) - na který nás přijely navštívit 4/5 rodiny Tesařů - jsme chytali Evu a Tesáka ze zídky a bavili se o včerejšku.
Pak nám byla předvedena scénka a následně jsme se rozdělili do čtyř skupin (normální člověk by si myslel, že když nás je 16, tudíž se rozdělíme po čtyřech lidech - ne tak Magda, Nikol a spol. Kvůli tomu byli Jarek s Ondrou indisponováni). Každá skupina měla 1 a 1/2 hodiny na to, aby zakreslila co nejpodrobnější mapu Babic a zjistila historii této milé vesničky, (velmi ftipný byl Toník, když pronesl, že kdosi má naprosto přesnou mapu až na malou drobnost - chybí jim tam vývěsní štít) pokud možno, 20. století. Přitom jsme si ale měli dávat majzla na osobu (Antonia) v černé kožené bundě, která by nás mohla spatřit; což by pro nás nebylo právě příznivé.
Naše skupinka skládající se z Evy, Katky, Marušky a mě to vyřešila následujícím způsobem. Eva s Káťou šly zakreslovat mapu a já s Majkou hurá na historii. Nesměli jsme si to přečíst z kroniky, která se povalovala někde na faře a nesměli jsme se ptát pana Stehlíka (samozřejmě jsme ho všichni osobně znali a všichni za ním hodlali jít J) A tak jsme s Majkou udělaly tu nejlepší a nejefektnější věc kterou jsme mohly udělat a to, šly jsem za Katjou. Sice jsme ji vyrušily z hraní na kytaru, ale byla celkem ochotná a aby nám to všechno mohla říct přesněji, přinesla si na to kroniku Babic. Eva s Káťou zase někde sehnaly letecký snímek vesničky, tudíž jsme byly celkem za vodou. Antonia jsme ani nezahlídly, ale už vím jaký to je, když něco potřebuju zjistit a nemám jistotu, jestli nebudu v rejstříku.
No, nakonec jsem to za cancu taktak stihla přepsat do nějaké čitelnější a přehlednější podoby. Nyní jsem díky tomu laický odborník ohledně babického případu, každopádně ale nemám na Tkaničku, kterej si v kronice četl dopoledne a jeho skupina to měla téměř tak podrobné jako my.
Po odevzdání a odpočinku jsme pokračovali v umělecké tvorbě a vystřihovali kousky abstraktního umění lepili to na bílej papír.
Po večeři bylo tak hodinku volno a v 8.45 jsme se měli sejít ve společenském v sále. Katja s bráchou byli přizvaní taktéž, a tak jsme se ještě vydali k nim pro společtěnštější oblečení a nějaké skleničky na víno. Nemusím snad ani psát, že to jedna (ta z těch lepších) nepřežila.
V daný čas (téměř) jsme se sešli a konal se proslov, prohlídka uměleckých děl a jídlo. Je nutno napsat, že asi největší pozornost a dohady vyvolalo společné dílo Toma a Pow - půllitr, který vlastně nebyl půllitrem, nýbrž náboženským motivem.
Ve finále se přihnal umjeles Petr, bouchly dva šampusy a umjeles odhalil dílo z nejumělečtějších, totiž mapu Babic. Tím začala hra 7x7. Hra naprosto úžasná a geniální a velmi originální tím, že téměř každý následující den se vyhlašovaly nové výsledky.
Byli jsem násilně rozděleni do dvojic kluk holka a měli jsme za hoďku a půl oběhnout sedm stanovišť zakreslených na mapě. Na každém jsme se měli podepsat a pokud možno si zapamatovat citát, kterej tam byl připsanej. Pokud jsme ho měli správně, strhával se nám za to přebytečnej čas. Samozřejmě v tom byl háček a to, že každé stanoviště mělo číslo a my se museli napřed podepsat na jedničce, pak na dvojce, pak na trojce,...
Takže když jsme s Pow jako k prvnímu stanovišti dorazili k číslu 7, mělo to akorát ten efekt, že jsme věděli kde není jednička a jakej je tam citát. Od sedmičky jsme se nevím proč tak zběsile hnali k šestce, kde bylo cosi od Jakuba Demla. Ani omylem. Od šestky jsme valili ke hřbitovu, kde jsme to nenašli, ale to nebylo zas tak strašný, poněvadž hřbitov byl registrován pod číslem čtyři. (popravdě tam jsme to vůbec nenašli) Ze čtverky jsme dorazili na dvojku a cestou jsme potkali Antonia (já ho fakt nechápu, já nemuset to hrát, tak sedím na faře a bavím se tím, jak to ostatním nejde) a díky němu jsme přišli na to, jak jsou ty stanoviště očíslovaný.
Jedničku jsme tedy našli celkem bez problémů a s radostí se tam jako sedmí nebo osmí v pořadí podepsali. Na dvojku už to bylo taky celkem v pohodě, tam už jsme si dokonce o asi dvě místa polepšili. Cestou na trojku si Pow stěžoval, že to je hrozný, protože ta mapa je strašně přesná a hned to jde najít a vůbec to není taková sranda jak třeba v Dalečíně.
No, jenže ne nadarmo se říká nechval dne před večerem, protože u trojky jsme zakufrovali šíleným způsobem. Cestou jsme na poli potkali Libourka se Sestrou a ti na nás, jo, to je tamhle dole. Tak nic, no, asi sto metrů od kapličky jsme to otočili, protože jsem Petrovi neustále tvrdila, že tam jak on tvrdí, že to je to určitě není. A tak jsme se prošli po jedné cestě skoro k silnici a po druhé zase zpátky k lesu. Prošli jsme se po lese a nakonec asi po půl hodině (kdy nás stihli předejít Tkanička s Janou) jsme došli přesně tam kde Pow tvrdil že to je, a kde to taky samozřejmě bylo. Tak jsme se tam podepsali a z citátu si zapamatovali akorát Lk 11,9-10. Potom, jelikož už nám došel čas (to jsme nevěděli, ale řekli nám to na faře, takže už jsme ta zůstali) jsme toho nechali a letěli na faru zapsat citáty.
Tam jsme se ptali Vaška, jestli by nám třeba tak náhodou nechtěl půjčit Bibli, že bychom si potřebovali něco opsat. Vašek na to že ne, ale jestli si prý najdeme nějakou místní, tak to už je naše plus. A tak jsme se s Pow dali do hledání, které bylo korunováno úspěchem. Menší problém byl akorát v tom, že to byla bible někdy ze začátku století a místo aby to začínalo Proste a bude vám dáno, začínalo to I jáť pravím vám. Nakonec se mi to ale podařilo přeložit, takže dle prvních výsledků jsme skončili pátí a když jsem se ve čtvrtek vrátila, bylo mi zvěstováno, že jsme dokonce už na třetím místě.

U tohoto dne mám v cancu jako první (téměř zoufalý zápis, kdy jsem se na víc nezmohla, takový poslední výkřik sil) zapsáno: Aktuální zpráva: sklátila nás cholera.
Se mnou (Libourek, Magda a Petr už měli přes noc to nejhorší za sebou) to ráno hned po probuzení vypadalo ještě dobře. Každopádně jsem si ke snídani dala preventivně jen suchej rohlík a čaj. To jsem ale pořád ještě byla rozhodnutá jít do Moravských Budějovic a od tama odjet do Brna. Jenže během hodinky mě to přešlo a když děcka odešli, byla jsem ráda že žiju. No, není to moc super pocit, když člověku je furt zima a to i venku na slunku, chce se mu permanentně zvracet a když se chce někam dobelhat, musí se opírat o stěnu.
Po snídani, když jsem se ještě jakž takž mohla trochu hejbat jsem zavítala k Orlíkům (byli na tom zhruba tak stejně jako já). Tam se mě zeptali, zda se chci přidat k jejich spolku domácích léčitelů a po mém přitakání mi dali loknout fernetu. Ne že by pomoh, ale ne, protože po posledních zkušenostech s fernetem se mi málem udělalo ještě hůř.
Někdy kolem poledne jsem se odebrala ven odnést si dovnitř spacák a už jsem tam asi dvě hoďky zůstala. To jsem samozřejmě udělala to nejlepší co jsem mohla, abych se cítila ještě víc pod psa. Nevím kde se ve mě ve dvě vzalo tolik síly, ale zvedla jsem se i se spacákem a odkráčela dovnitř, kde jsem nakonec zakotvila mezi ostatníma lazarama u holek v pokoji.
Ve třičtvrtě na čtyři jsem se s vypětím všech sil zvedla, pustila si na rozloučenou Musíš mluvit tiše a hurá na autobus. Ten mě dovez do Třebíče a hned tam byl přistavěnej bus do Brna. Tak jsem zacvakala 43 Kč a vrhal se k jedné slečně vedle které bylo volno. Sice přitakala, pak ale pronesla, že mluví pouze anglicky, tudíž se už v další konverzaci nepokračovalo. Cesta proběhla celkem okey. Pustila jsem si Tři sestry a dokonce se mi ani moc nechtělo zvracet. Jo jo, cocculine to jistí.
Když jsem přijela domů, tak jedno z prvních co máma pronesla bylo to, že v podstatě zítra nikam nejedu a hned mi podstrčila teploměr. No, nevyšlo jí to o jednu desetinu (36,9). Tak, to byla dobrá zpráva, jenže potom jsem zažila menší šok a to, že zápis nezačínal v osm ráno jak jsem předpokládala a všude rozhlásila, nýbrž v jednu odpoledne. A tak začalo mejlování a telefonování s Petrem. Chudáka jsem ho seřvala za to, že má blbej telefon a mejl i když za nic nemohl, protože mu to sice došlo, ale nepočítal s Orlíkama. No, nakonec jsem se jakž takž domluvili, že druhej den jak vylezu ze školy mu zavolám.

Zápis ve škole proběhl celkem v pohodě a trval pouhou hodinu a třičtvrtě. Každopádně jsem ráda, že jsem na jednooborovém studiu.
No, děcka u Ryšavýho byly tak laskaví, že mě nechali si zavolat a tak jsme se s Petrem domluvili, že pojedu vlakem (jet autobusem, riskuju, že se pozvracím) a v 18.23 budu v Moravských Budějovicích.
Do MB jsem nakonec dorazila 17.55, ale na autobus kterej by mě vzal do Babic jsem nešla, protože jsem si říkala, že by pro mě přijeli a sháněli se po mě a možná by i měli strach. (Chacha) Tak jsem plna důvěry usedla na schody, pustila si Tři sestry a jala se čekat na odvoz. Musím říct, že trávení času na vlakových nádražích se pomalu ale jistě stává mým koníčkem. Samozřejmě maturitní šaty k mé pohodě jen přispívaly.
No nic, v sedm už mě to přestalo bavit a šla jsem obětovat dvě jednotky. Podařilo se mi dovolat se Petrovi, kterej byl ze mě celkem v šoku, nicméně řekl, že to zařídí a během půl hoďky se pro mě přihnal.
Po příjezdu na faru se odebral zpátky k lanům a já zůstala na faře s Vaškem a hrstkou věrných diskutovala na téma duchovní život.
Akorát mi dělalo problémy, že Vašek nechtěl, nebo spíš nemohl pochopit, že pro můj duchovní život jsou důležité jiné věci než pro mě. Po tom, co se všichni vrátili z lan, jsem se dala do rozdávání hudebních médií, která si objednali přivézt (Tom - Damday, Vašek - valčík, Magda - Posledního Mohykána; zbytku jsem vzala Baladu pro banditu a Mňágu)
Večer se pak hrálo na kyteru a Vašek nám čet' postřehy faráře při mši. Asi o půl jedné jsem se i se spacákem a tentokrát v Magdiném svetru odebrala na své venkovní lože. Orlíci to už asi nemohli vydržet a vylezli na lešení, odkud na mě furt poblikávali a pravděpodobně měli hroznou srandu z toho, jak se mi chce spát.

Ráno jsem se probudila už o půl šesté a to tím, že mi pršelo na hlavu. Vyřešila jsem to tak, že jsem si přes ni překlopila spacák, a protože mi jinak bylo celkem fayn a teplo, spala jsem dál. V sedm ráno už nepršelo, ale když jsme o půl osmé vstávali, lilo zas.
Budíček byl naprosto úderný - budovatelské písně. Nejvíce vyřvával Vašek. Ten se taky převelice divil že pršelo a ještě více tomu, proč jsme nešli dovnitř. Jenže vysvětlujte někomu, že člověk je rád, že je v teple a v suchu a nehodlá riskovat moknutí, kór když si není jistej, že se dostane do baráku.
Můj spacáček to chudák odnes nejvíc (kluci spali pod stromama), ale stihl uschnout, takže večer no problem.
Po snídani za námi přišel pan Stehlík vykládat nám o Babické tragédii a Katja zase poslouchat. Musím říct, že na to, co prožil byl celkem veselá kopa. No, upřímně, nevím, jestli bych já byla ochotna dělat to, co lidi v té době dělali. Přeberte si to jak chcete.
Po té, co jsme si to všechno vyslechli z úst účastníka, jsme se podívali na videu na 3. případ majora Zemana - Vrah se skrývá v poli. Ne že by to nebylo ono, ale nikdo bychom to v tom nepoznali. V podstatě to mělo blíže k červené knihovně se špatným koncem. Prostě těžká romantika.
Po obědě přijel Tesák, Petr Horák, Zuza a Hela, začalo pršet a my se šli s Jíťou ven procvičit v první pomoci.
Asi za čtvrt hodiny se za vratama ozval strašnej řev a hluk a ve finále dovnitř vpadli Antonio s Petrou naprosto výborně převlečení a namaskovaní za automobilové závodníky 20 let. Jenže nemohli dostatečně přesvědčivě hrát, jelikož se smáli.
Celá tato výborná scénka měla za následek to, že jsme byli rozděleni do dvou skupin a každé bylo přiděleno: 1 pneumatika, 1barel (prázdný), 1 lopata, 1 hrábě a 1 navigátor (my měli Petru).
Pneumatika se měla kutálet, lopatou se měla brzdit z kopce, barel se měl nést a hrábě tam byly proto, abychom toho neměli málo.
A tak jsme vyrazili. Kluci si rozebrali nářadí a nám nechali barel, což nás zas tak moc nemrzelo.
Ze začátku to bylo ještě jakž takž vyrovnaný, jenže pak to druhé skupině zajelo do pole a skončilo to v kopřivách u skládky. Kateřina sice ze začátku vítězně řvala máme náskok, ale pak, když tu pneumatiku nemohla najít, ji to pomalu přešlo. Tkanička bezmocně seděl a držel se za hlavu a ostatní se hnali k oné skládce. My zatím kutáleli dál. V podstatě už jsme pak byli v pohodě. Peťka akorát jednou blbě zabočila a kluci u té příležitosti našli slepejše. To zdrželo náš náskok o celých pět minut, ale i přes tuto strašnou ztrátu jsme nakonec zvítězili.
Jo, ještě jsme stačili naštvat Petra, protože z posledního kopce kluci nebrzdili lopatou, kterou jsem nesla já asi deset metrů za nimi.
Po návratu jsme se bavili čekáním ve frontě na koupelnu (no jo, když to člověk doma nemá) a po té se konala svačina, při které se hodnotil včerejší den.
Zhruba po šesté jsme se sešli v kostele. Tam nám Vašek opět četl farářovy postřehy (tentokrát ze zpovědi umírajícího námořníka, který nechtěl litovat, že poznal tolik žen, jelikož byly krásné a měly vysoké červené podpatky. Nakonec aspoň farář přinutil námořníka litovat toho, že nelituje že měl tolik krásných žen) a pak nám Peťka rozdala papíry. Rozptýlili jsme se po chrámu a na ty papíry jsme psali s kým a s čím bychom se chtěli rozloučit, kdybychom měli být druhý den v pět ráno popraveni. Musím říct, že u mě, a jistě jsem nebyla sama, se to zvrhlo v celkem dobrou úvahu a zpověď v jednom. Jsem zvědavá, co si o tom budu myslet, až si to tak za dva roky přečtu. K tomuto nám Vašek pustil hudbu z Jesus Christ Superstar a tím naladil dosti dobrou a příjemnou atmosféru. Myslím, že by nejen mě, ale i ostatním prospělo zapsat něco takového častěji.
Potom, co jsme dopsali byl čas na zpověď či na pokec s někým, s kým jsme zrovna chtěli mluvit. Nevím, jestli bych někdy jindy a někde jinde měla odvahu udělat to, co jsem udělala tehdy. Děkuju Bohu za to, že mi tehdy tu odvahu dodal. Kiitos Petr.
Mno, mše začala někdy před jedenáctou. Veronika s Petrou si pro nás připravily bezva milý představení a holky pár ukazovacích songů. Po mši jsme uložili naše zpovědní dopisy do dřevěné bedny, která se zprvu tvářila že by v ní mohl bejt schovanej poklad. Asi nemusím dodávat, že tam nic nebylo.
Asi ve čtvrt na jednu jsme se odebrali zpět na faru a usedli k večeři - švédskému stolu. Je nutno říct, že ti co jim je blbě (já) to maj blbý, jelikož se jim při pohledu na stůl plnej dobrot (který by za normálních okolností všechny snědli) zvedá žaludek. A tak jsem musela vzít z vděk jedním až dvěma rohlíkama se salámem.
K večeři jsme si ještě pustili Jesuse a tak jsme si s Vaškem a s Petrem zazpívali trio. Petr anglicky, já česky a Vašek beze slov.

Toto noc nepršelo a ještě k tomu mi bylo teplo. Budíček byl oproti původním slibům kolem půl deváté, tudíž jsme s Petrem stačili probrat co si ženský myslí že se klukům na nich líbí a co se klukům na nich nelíbí. Samozřejmě že šlo o téměř stejné věci.
Po snídani jsme se všichni kolektivně vydali na hřiště, kde se hrál fotbal (kterého jsme se neúčastnila), volejbal a cosi jako házená, akorát že s lítajícím talířem. K tomu jsme měli krásné slunečné a teplé počasí, díky němuž (mimochodem), jsem pak nebyla schopna další aktivní činnosti. Maximálně se tak vypláznout na karimošku před faru a číst si Tři muže ve člunu. Ale ani to nezůstalo bez vzrušení, protože milí chlapci vzali nevím kde a nevím jak klíče od zákristie a o půl jedné pustili zvony.
Když se to všechno uklidnilo, byla jsem morálním nátlakem (ne sama) přinucena jít zkoušet zpěv na zítřejší mši. Ne že by to zkoušení tomu zpěvu nějak prospělo, ale ne.
Po obědě jsme se s Libourkem a s Vojtíškem vrhli na nádobí a díky tomu jsme neměli polední klid.
Už ve třičtvrtě na čtyři jsme se totiž sešli venku a přijela Antoniova tetička z Londýna v podání Jitky. Následovala výborná scénka, kdy se Toník přiznal, že někdy hraje golf, ale že mu k tomu bohatě stačí lopata a brambory. A tak tetička vybalila své náčiníčko a už jsme se hnali hrát golf. Začátek byl na hřišti, kde nás taky rozdělili do čtyř družstev (já byla samozřejmě v družstvu nejlepším - já, Jana, Jarek a Ondra) a každému přidělili jednu barvu, stejně barevnej tenisák, dřevěnou golfovou hůl a navigátora, kterej měl zároveň počítat šťouchy, dohlížet na hladký průběh hry a vytahovat míčky z důlků. Měli jsme za úkol odšťouchat určenou trasu (asi tři nebo čtyři kilometry), včetně šesti jamek po cestě, za co nejkratší dobu s co nejmenším počtem šťouchů.
K 1. jamce jsme dorazili jako třetí a odcházeli jsme díky Jarkovi jako druzí. Pak se to drželo a od třetí jamky jsme už odcházeli jako první. To nám vydrželo až k jamce poslední. Nakonec jsme ale celkově skončili jako druzí (o 4 body). Na silnici jsme totiž vždycky šli od rigólu k ostružiní a od ostružiní k rigólu a z těch ostružin nám vždycky trvalo pár kol, než jsme to vypinkli. Ale i tak jsme byli velmi dobrej team. Za celou dobu tam nikdo nikomu nenadával když se něco nepovedlo, naopak se ještě víc povzbuzovalo.
Na zpáteční cestě jsme chtěli sbírat ostružiny, jenže začalo nechutně pršet a tak jsme se co nejrychleji hnali na základnu. Musím říct, že holky jsou velmi indisponovány tím, že se nemůžou svlíknout jako kluci do půl pasu.
Po návratu (ztratila se Jana a samozřejmě, že ti co dohráli až za námi už byli na faře) se napřed kolektivně kluci a potom kolektivně my holky vrhli do koupelny. Poté jsme s Liborkem vedli na mém soukromém veřejném kanapi velmi zajímavou a poučnou debatu na téma holících strojků, žiletek a holení vůbec.
Když už jsme byli čistí jak miminka, opět jsme se rozdělili podle golfových teamů a v čele se svým navigátorem jsme se zamýšleli a vedli debatu nad evangeliem sv. Matouše 16,21-27. Nakonec jsme se od evangelia dostali až k odpolednímu spuštění zvonů, k Babicím a k tomu, jak nám cajzli nerozuměj. Po rozpuštění jednotlivých spolků hráli děcka páku a strašně u toho řvali a mě se chtělo strašně spát, což však nebylo možné.
Asi v deset se do sálu vkutálela Jitka v zeleným spacáku coby mentální jablíčko sváru a poté nakráčely tři bohyně - Toník coby Afrodíta, Petra v lyžařských brýlích s mopem v jedné a s poklicí v druhé ruce coby Athéna a nakonec Vašek s pomerančem (se kterým si celou dobu velmi laškovně pohazoval) v ruce jako Héra. Všem jim to strašně slušelo a dle legendy se začali hádat kdo je nejkrásnější. Po asi pěti až deseti minutách do dveří vpadl Paris Petr a místo aby je konečně umlčel a jedné hodil jabko, se otočil na nás a pronesl, že my to můžeme změnit. A to tak, že holky po tajné válečné poradě určí jednoho Parida a kluci zase na své poradě určí kdo bude představovat ony tři krásné bohyně.
No, u kluků to mohla bejt celkem sranda, protože oni na rozdíl od nás měli z čeho vybírat. Naše volba totiž byla jasná ještě dřív než jsme to tušily. Vyvoleným byl jednoznačně Ondra a to z toho důvodu, že měl narozeniny a celá akce se konala kvůli tomu.
Tak jsme se tak za pět minut opět sešli v sále, kde nám kluci sdělili koho vybrali. Bohyní krásy se stala Maruška, bohyní války (překvapivě:)) Eva a Héru zastupovala Veronika.
Nás zbytek kluky i holky rozdělili do několika skupin. Pár kluků šlo do Paridovy družiny a měli za úkol nastrojit sál do slavnostnějšího obleku. My holky a zbytek kluků jsme byli rozděleni mezi jednotlivé bohyně a měly jsme jim pomoct s oblečením, tancem a proslovem proč zrovna ony by měly dostat to jabko. Já byla s Maruškou; do týmu patřili ještě sourozenci Vyvozilovi a dobrovolně se k nám přidala Katja.
No, byla to celkem sranda, protože jedna bohyně obsadila pokoj, druhá kuchyň a na nás zůstala chodba, kde furt někdo luftoval.
Sestra s Majkou se pustily do výzdoby (mé barevné šatky a obilí ve vlasech) a pak do tance (velmi svůdný tanec na song Chceš mě? Chci tě! od Mňágy) a já, Katja a Tom jsme pracovali na veršovaném proslovu. No nápadů by bylo dost, ale čas nestačil.
Tak, ve čtvrt na jednu jsme nastoupili. Ondra seděl na trůnu a milostivě na nás shlížel a hnedka začalo přednášení řečí. Fiasko. Pak následovala přestávka, kdy nám služebnictvo Toník a Vašek nabízeli víno červené (cola), bílé (tonik) i růžové (pomerančová sodovka).
Když jsme se posilnili, pokračovalo představování. Error. Tom šlápl Marušce na vlečku. Jako poslední se konal tanec. Maruška tančila opravdu velmi svůdně a fayn a bylo to super, dokud jsem to nestopla uprostřed slova. Héra Veronika nám zatančila valčík a Athénina skupina celé představení pojala ve stylu sado maso.
Po zralé úvaze Parida a spol. bylo jabko předáno Héře a pak následovalo přání, klanění a předávání darů Ondrovi.
Pak už byla v podstatě volná zábava a někdy kolem půl třetí se začaly hrát hry. Začalo to Žamberkama a Vamberkama, kdy jsem byla nucena dát Libourkovi pusu na ucho, ale zato jsem dostala od Toma pusu na ruku. Každopádně jsem mohla dopadnout hůř. Po skončení se hrálo pár logických her, jenže to můj jinak velice bystrý rozum právě odpočíval. BTW, ona to není zas taková sranda uhodnout, že druhé ze dvojice podstatných jmen začíná na druhé písmeno slova prvního a druhá hlásko tohotéž druhého slova musí být totožná se čtvrtou hláskou prvního slova.
No nic, kolem čtvrté se kluci i s Katjou odebrali spát do sklepa (venku nezřízeně pršelo) a chtěli, abychom za nimi a Majkou taky přišly. Sice jsme se pak za nimi stavily, ale pravděpodobně bychom udělaly lépe, kdybychom zůstaly v teple a světle na faře. Tam jsme se asi po půl hoďce vrátily a se Sestrou jsme se bavily o nemocnicích a zdravotních sestrách.
Ve třičtvrtě na šest jsme vzbudili Petra spícího na mé posteli a Vašek byl tak převelice milostiv, že jsme se Sestrou mohly jet s ním hodit milého vedoucího na autobus.

Opět se vstávalo nekatolicky brzo, a to před půl devátou, jelikož ve čtvrt na deset začínala mše.
Zhruba v 8.45 se začal zkoušet zpěv. Katastrofa. Ještě že tam nebyl Petr, protože jeho komentář by nám rozhodně na sebevědomí nepřidal. Ale i tak jsme se celkem veselí, s tím, že to nějak dopadne a třeba maj hudební sluch jak v Orlovicích, vrhli do kostela a pro jistotu rovnou do prvních lavic. Nevím jak ostatní, ale já svůj mikrospánek zapsala. Vašek se držel.
Po mši jsme zapěli Mariu, pokecali s Katjou a vrhli se do víru balení a úklidu.
Musím říct, že jsme to všichni včetně Orlíků zvládali celkem bez problémů a v pohodě. Na oběd bylo lečo. Risk je zisk, ale sichr je sichr (řekla sestřička) (to znamená, že jsem neobědvala). Taky se Irenka podle toho na mě tvářila.
Při následujícím do úklidu jsem se ještě s Orlíkama stačila pobavit o rozpočtu a o podzimních prázdninách. Jo, jen tak mimochodem, podařilo se mi sbalit kazetu Posledního Mohykána, kterou slečna Magdička někde nechala ležet. Jsem zvědavá za jak dlouho, nebo jestli vůbec někdy se na to bude ptát.
Úplně naposled se daly Evička s Kateřinkou na uklízení koupelny. Než vůbec s něčím začaly, vyvěsily na dveře nápis "Vstup zakázán - uklízí se". Pak přidaly "Holky můžou - maj to těžší" a "Kluci jsou prasátka". Mrzí mě, že jsem neviděla ty klučičí reakce.
O půl jedné jsme definitivně opustili faru a zaběhli do kostela. Tam jsme (no, Jarek) poděkovali Irence za to, jak nám výborně vařila, předali plyšový dar a zazpívali jí její oblíbenou píseň o které vím akorát to, že nevím která to je.
No, po písni jsme se všichni vrhli k oltáři, kde jsme měli každej svoje přáníčko s nějakým soukromým vzkazem. No, jenže u nás se na něco takového zásadně nehraje a tak si nakonec všichni přečetli všechno. No, možná kluci byli trochu normálnější, ale krk bych za to taky nedala.
Tímto jsme se bavili tak 5 - 10 minut, pak jsme se několikrát zakřenili do hromadných fotek s vedoucíma a bez vedoucích a mohlo se pěškobusem vyrazit na vlak. Jelikož bylo mokro, vyrazili jsme přes Lesonice po silnici, čehož hned stopařka Evička využila a tak se ještě s Katkou a Magdou svezly až do Šebkovic a mezitím si skočily na kafe a na pizzu, jak se nám hned po našem příjezdu nezapomněly pochlubit. Za další vesnicí se kolem nás (já, Majka, Jitka a Petra) svezli Jana, Nikol a Ondřej a silnice byla naše. Sestra s Veronikou a Jarek s Tkaničkou zůstali dobrovolně nedobrovolně uklízet na faře a pak se svezli s krosnama. (když jeli kolem nás, Vašek směle otevřel dvířka a řval na nás cosi jako že jsme strašně pomalí, či co. Ostatní samozřejmě nesměli zůstat pozadu, a tak řvali taky, akorát že s tím rozdílem, že pouze z vokýnek)
Orlíci se vydali neznámo kudy, ale těsně před Šebkovicema se zčistajasna objevili asi 200 metrů za námi. Jenže to už bylo časově dosti blízko příjezdu vlaku a tak to Vašek psychicky nevydržel a přijel pro nás. Orlíky nabral do vozejku (zas museli mít něco extra a já se tak těšila že se v tom vozíku svezu) a nás do vozu. Během minutky jsme byli na nádraží a ještě jsme si stihli sníst přesnídávku.
Cesty ve vlaku už probíhaly standartně nestandartně. Nechápu, že všichni maj neustálou potřebu si číst vzkazy od někoho jinýho pro někoho jinýho. Na tomto cancu mám nápis RES PUBLICA a všichni se tím směle řídí. Na tom příštím hodlám mít RES PRIVATA, tak doufám, že jim to respektování co je psáno, to je dáno půjde stejně dobře jak teď. Pravděpodobně se budou vymlouvat, že neumí latinsky, ale že to RES PUBLICA je tak notoricky známý, že tomu všichni musí rozumět.
Cestou prvním vlakem si Katka s Evou házely pomerančem a asi deset minut na to, se za Evou vynořila ruka svírající tento oranžový plod a ozval se hlas tázající se, zda to náhodou nepatří nám.
I ve druhém vlaku bylo dosti živo (i přesto, že aspoň třetina lidí spala), a to díky Tkaničkovi, kterej za celou dobu (nejen cesty ve vlaku) nezavřel hubu.
Na nádraží pak na nás na všechny padl převeliký smutek, a to proto, že se s námi rozloučily Petra s Jitkou. Pak už nám zbývala akorát společná cesta v trolejbusu, kam jsme se nevím jak všichni naskládali i s krosnama. Musím ale říct, že jsme tuto sqělou akci téměř všichni při vystupování slavnostně zakončili tak jak to má být, totiž v duchu last minute.